Ne každý varovný signál ve vztahu musí být důvodem k útěku. Někdy je největším problémem člověk, který si každý den objedná stejné jídlo, používá jednu univerzální hlášku a dokáže rozvinout patnáctiminutovou konverzaci o tom, zda bude o víkendu pršet. Internet pro takové drobné podivnosti našel nový název: béžové vlajky.
Seznamovací svět už dávno není jen o motýlcích v břiše. Je také o důkladné analýze profilových fotografií, způsobu používání emoji a otázce, zda člověk na prvním rande řekne „mám rád cestování“, nebo rovnou přizná, že posledních sedm let jezdí každý srpen na stejné místo. Zatímco red flags, tedy pomyslné červené vlajky upozorňující na skutečné problémy, se staly běžnou součástí vztahových slovníků, jejich béžová sestřenice má mnohem všednější podobu. Béžová vlajka není katastrofa. Spíš takové malé „aha, zajímavé“. Nebo trochu roztomilé či lehce otravné. A hlavně charakteristické, protože si toho po čase určitě všimnete.
Představte si Petra. Je mu třiatřicet, je sympatický, vtipný a podle všeho bez zásadních „vad na kráse“. Jenže když jdete společně do restaurace, objedná si kuřecí řízek. Podruhé? Kuřecí řízek. Potřetí? „Dám si asi zase ten řízek.“ Petr není konzervativní. Petr jen věří tomu, co funguje. Béžové vlajky často spočívají právě v podobných drobnostech. Člověk, který má každý den stejnou snídani, chodí nakupovat zásadně v úterý, pije pouze jednu konkrétní značku minerálky nebo má v telefonu třináct stejných fotografií svého psa, nemusí být nudný. Jen má svůj malý osobní operační systém, ze kterého se mu nechce odbočovat. Připadá vám to vlastně fajn? Proč ne, zvláště v době, kdy se od nás očekává neustálá originalita. Dát si potřetí za sebou špagety pak působí jako odvážné gesto.
Dneska bude asi pršet
Někteří lidé mají dar rozmluvit se téměř s kýmkoli. Jiní mají počasí. „Jak se máš?“ „Dobrý. Akorát má zítra pršet.“ Po čase zjistíte, že váš protějšek sleduje předpověď počasí s intenzitou člověka, který čeká na výsledky loterie. Ví, kdy přijde ochlazení, kolik bude stupňů v sobotu a že příští týden se „asi konečně oteplí“. Nebo pro změnu ochladí. Nebo že začne pršet, takže začnou růst houby. Počasí je svým způsobem dokonalá konverzační berlička. Neurazí, nikoho ani moc neodhalí a dá se o něm mluvit prakticky donekonečna (než začne pršet). Je to společenská verze neutrální tapety. Béžová vlajka tedy může být i to, že člověk mluví o počasí podezřele často. Není to samozřejmě důvod vztah ukončit. Možná jen přijde chvíle, kdy mu budete muset říct: „Ano, všimla jsem si, že je zataženo. Teď mi ale prosím řekni, co si opravdu myslíš.“
Jedna hláška na všechno
Pak existuje zvláštní druh béžové vlajky: univerzální hláška. Někteří lidé mají jednu větu, která dokáže vyřešit téměř každou situaci. Je něco drahé? „Tak to už je dneska normální.“ Je něco složité? „To se nějak udělá.“ Někdo přijde pozdě? „V pohodě, hlavně že jsme tady.“ Po čase už přesně víte, co přijde. Ještě dřív, než otevře pusu, slyšíte tu větu v hlavě. Její autor ji používá tak často, že by se dala vytisknout na hrnek. Ani to ale není taková tragédie. Všichni máme svoje slovní berličky. Někdo říká pořád „v podstatě“, jiný „hele“, další „jakože“. Béžová vlajka se zrodí ve chvíli, kdy si uvědomíte, že váš partner používá jedno slovní spojení tak často, že je to někdy na hraně snesitelnosti.
Další klasika: hudební rutina. Člověk má tisíce skladeb na Spotify, ale reálně poslouchá pořád dokola stejných pět. Jednu ráno, jednu cestou do práce, jednu při vaření a dvě při úklidu. „Tohle už jsme poslouchali.“ „Jo.“ „Včera.“ „Jo.“ „A předevčírem.“ „Jo.“ Někdo prostě playlist nepotřebuje. Potřebuje bezpečný přístav o pěti skladbách. V tom mém je taky asi pět kapel, které dokola omílám. Občas si sice dopřeju nějakou novinku, ale jinak jsem konzerva. Podobně funguje i filmová béžová vlajka. Někdo si každý podzim pustí stejný seriál, přestože zná všechny dialogy (já takhle můžu sledovat neustále seriál Přátelé). Jiný tvrdí, že „už dlouho nic nesledoval“, ale ve skutečnosti pošesté kouká na stejný sitcom. Možná je to ujeté, problém to ale vlastně není.
Doporučujeme
reklama
Béžová vlajka může být roztomilá
Béžové vlajky nemusí být varováním, na rozdíl od těch červených. Mohou být spíš malými střípky osobnosti, kterých si všimnete až ve chvíli, kdy někoho znáte opravdu dobře. Třeba to, že někdo každý večer kontroluje, jestli jsou zamčené dveře. Že nesnáší koriandr. Že si před spaním čte vždycky přesně deset minut. Že má doma šest dek, protože „jedna je na gauč a jedna na gauč, když je zima“. Že nikdy neodmítne hranolky, ale vždycky tvrdí, že si je dá jen „na chuť“. Nejsou to nutně vady charakteru. Jen něco, co z člověka dělá člověka.
