Děti, které se příliš brzy ocitnou v roli dospělých, mohou mít později problémy ve vztazích i v práci. Psychoterapeut Martin Zikmund popisuje, proč je dětství nenahraditelné období – a co se stane, když o něj dítě přijde.
Na první pohled se může zdát, že děti si „jen hrají“. Podle Zikmunda je ale hra klíčovou prací pro vývoj mozku.
„Dítě vypadá, že nic nedělá, ale často pracuje mnohem intenzivněji než my dospělí. Jeho úkolem je rozvíjet mozek, který se formuje až do dospělosti,“ vysvětluje. Právě proto děti potřebují prostor pro objevování, fantazii a bezstarostnost. Pokud jsou místo toho zatíženy odpovědností, vývoj se může narušit.
„Malí dospělí“ vznikají v různých situacích – při rozvodech, v konfliktních rodinách nebo tam, kde rodiče nezvládají vlastní život. Typické je, že dítě přebírá péči o sourozence nebo dokonce o samotné rodiče. „My nejsme stavěni na to, abychom byli v deseti dospělí,“ říká Zikmund. „Dítě nemá dělat rodičům psychoterapeuta ani suplovat jejich povinnosti.“ Zvlášť časté je to podle něj v rodinách s alkoholismem nebo dlouhodobým stresem. Dítě pak přirozeně reaguje snahou „udržet rodinu pohromadě“.
Dítě situaci vyhodnocuje svým, ještě nevyzrálým mozkem. Výsledkem je ztráta pocitu bezpečí a silný tlak odpovědnosti.„Zmizí pocit bezpečí a dítě se začne chovat jako dospělý. Jenže bez nástrojů, které dospělý má,“ popisuje psychoterapeut. Takové děti si často odnášejí přesvědčení, že se musí postarat o všechny kolem – a samy sebe odsunou na druhou kolej.
Zkušenost „ukradeného dětství“ se může projevit různě. Někdo zůstává přehnaně zodpovědný a obětavý, jiný naopak dlouhodobě frustrovaný. „Obojí vede k vyčerpání a vyhoření. Jen každé jinou cestou,“ upozorňuje Zikmund. Časté jsou i potíže ve vztazích nebo odkládání vlastního rodičovství. „Někteří lidé už jedno dítě vlastně měli – svého sourozence. A nemají potřebu to zažívat znovu.“
Pokud dítě nemělo prostor projít přirozenými vývojovými fázemi, může se k nim vracet v dospělosti. „Jakmile dostane bezpečné podmínky, začne si ty fáze odžívat. Typicky pubertu,“ říká Zikmund. To se může projevit hledáním identity, střídáním práce nebo vztahů i ve třiceti či čtyřiceti letech.
Cesta ven existuje, ale vyžaduje změnu – často i odbornou pomoc. „Psychoterapie je cesta ke svobodě. Umožňuje člověku žít svůj život z vlastního středu,“ říká psychoterapeut. Důležitou roli ale hrají i kvalitní vztahy. Bezpečí a přijetí mohou postupně „dohnat“ to, co v dětství chybělo.
Na závěr nabízí Zikmund stručné, ale zásadní doporučení: „Chovejte se k dětem tak, jak byste si přáli, aby se rodiče chovali k vám.“ Protože dětství není něco, co se dá vrátit. A žádné dítě by nemělo mít dvě práce – být dítětem a zároveň dospělým.
Vystudoval telekomunikační techniku na FEL ČVUT v Praze a podnikání a management v průmyslu na MÚVS ČVUT v Praze. Po 15 letech v byznysu se začal věnovat psychoterapii, absolvoval Pražskou psychoterapeutickou fakultu, Rogeriánský psychoterapeutický výcvik v Diakonii CČE a desítky kurzů a sebezkušenostních seminářů v Česku i v zahraničí. Dlouhodobě se věnuje spolupráci se Státním zdravotním ústavem a Výzkumným ústavem bezpečnosti práce v oblasti pracovní medicíny a témat ohledně stresu a rezilience. Více se o něm dozvíte na martinzikmund.cz.
autorský článek, rozhovor s Martinem Zikmundem
119 Kč
119 Kč
119 Kč
