Záchranka nikdy nepřijede za dvě minuty. Bez vaší pomoci se neobejdeme, říká záchranář Marek Dvořák

Marek Dvořák je lékař urgentní medicíny a člen letecké záchranné služby. Veřejnosti je známý nejen pro svou práci v terénu, ale také díky popularizaci první pomoci prostřednictvím přednášek, kurzů a sociálních sítí. Dlouhodobě usiluje o to, aby se lidé nebáli pomoci v krizových situacích a měli základní znalosti první pomoci.

Společně s novinářem Martinem Moravcem vydal úspěšnou knihu Mezi nebem a pacientem, která získala ocenění Magnesia Litera. Na jejich spolupráci nyní navazuje novinka Už letím, která právě vyšla. Ta přináší třicet příběhů inspirovaných skutečnými zásahy a doplněných o praktické návody první pomoci.

Mohlo by se vám líbit

Lékařka ze záchranky Katarína Veselá: Je pro mě náročné vidět utrpení. Na místě jsme rychle, ale někdy to nestačí

Podle čeho jste vybíral případy, které se do knihy dostaly?

Je to takový můj splněný sen, kdy jsem chtěl udělat příručku první pomoci, ale tak, aby mě to bavilo a nenudilo. Protože když se někdy na nějakou příručku první pomoci nebo přednášku o první pomoci dívám, občas mě to nudí. S Martinem jsme se dohodli, že se budeme inspirovat skutečnými zásahy. Čtenáře do děje vtáhneme tak, že vyprávíme něco, co se stalo a pak mu řekneme, co dělat, aby se do takové situace nedostal, anebo co má dělat, když se do ní dostane.

Knihu Už letím napsal Marek Dvořák s Martinem Moravcem. Příběhy jsou vždy zakončeny praktickou radou, jak se v podobných případech zachovat

Byl mezi popsanými zásahy nějaký, který se vám po letech vrací ve vzpomínkách? Můžete klidně spát?

Už jenom, že jsem o tom vyprávěl, mi tvzpomínky vrací. Ale já mám docela dobře nastavenou psychohygienu, takže mám klidné spaní. Vlastně o každém zásahu můžu s čistým svědomím říct, že jsme pro člověka udělali úplné maximum a že by v danou chvíli pro něj nikdo neudělal víc. Takže kdyby to náhodou dobře nedopadlo, spí se mi dobře, protože vím, že jsme se opravdu snažili udělat to nejlepší, co se dalo.

Název knihy Už letím evokuje okamžik, kdy vrtulník startuje k zásahu. Co se vám honí hlavou prvních minut letu na místo nehody?

V podstatě máme jen základní informaci, co se děje, k čemu letíme a kam. Někdy dokonce ani to ne. Pak máme v pageru napsáno jen akutní výzva. To znamená, že víme, že se něco děje, ale zatím nevíme, co a kde. Informace se dozvídáme až v průběhu letu. S postupem času a proto, že jsem pár tisíc letů absolvoval, už mi to tepovou frekvenci nezrychluje.

Mohlo by se vám líbit

Dítě musí být trošku zlobivé, to je normální. Bez hranic ale později narážejí, říká psycholožka Tereza Příhodová

Řešíte taky technické věci?

Ano, pilot startuje, kontroluje se, jestli je to bezpečné, jestli fungují všechny přístroje. Pak komunikuje s věží, vy se mezitím připoutáte, berete si helmu, komunikujete s posádkou a díváte se, jestli už třeba nemáte nějaké informace k zásahu nebo o pacientovi. Takže vesměs je to takový autopilot, kdy ještě emoce moc nepracují.

Říkáte, že emoce v tu chvíli nepracují, takže pracují až pak?

Myslím, že každý záchranář by k sobě měl emoce záměrně pouštět co nejméně. Tím neříkám, že se nemá chovat empaticky, hezky, mile, s pochopením pro pacienty, ale emoce by neměly hrát hlavní roli. Samozřejmě že když resuscitujeme dítě, je to vždycky velmi vypjatá situace a emocí je opravdu hodně. Když tam pláčou rodiče, prarodiče, sourozenci, když vidíte, jak to špatně nesou. Bylo by hloupé, kdyby se tam hroutil ještě doktor z vrtulníku nebo posádka. Měli bychom být klidná sila, o kterou se můžou opřít. Takže se snažíme pracovat s tím, abychom emoce do zásahu příliš nepouštěli a dělali to, co máme.

Na konci každého příběhu ve vaší knize najdou čtenáři návod k první pomoci. Jakou jednu dovednost byste si přál naučit úplně každého?

Resuscitace. Zástava srdce obvykle nenastane před záchrankou ani před doktorem, ale před někým z vašich příbuzných, blízkých známých nebo spolupracovníků. A záchranka nikdy nepřijede za dvě minuty. Když se hodně snaží, přijede zhruba za devět minut. Ale za pět, šest minut už odumírá mozek, pokud vás nikdo neresuscituje. I když budeme mít sebelepší přístroje, vybavení, léky, rychlou sanitku, vrtulníky, vždycky budeme potřebovat někoho, kdo se zhostí laické první pomoci a pacienta udržuje při životě. Se zbytkem už si poradíme. To je jediná cesta, jak to může dopadnout dobře.

Při své práci se setkáváte s tragédiemi i zázraky. Převládají spíš příběhy se šťastným koncem?

Ano. Mám nejkrásnější práci na světě. A naštěstí převládají příběhy se šťastným koncem.

Hodně zdůrazňujete význam první pomoci. Jsme už ochotnější pomáhat?

Když jsem začínal, v případě resuscitace byla naše úspěšnost pět až šest procent. To znamená, že pět lidí ze sta se vrátilo domů zpátky do normálního života. Dnes, za stejné situace, u stejného typu pacienta, jenom o patnáct let později, je to pět až padesát procent. To je neskutečné, úžasné a je to podle mě důkaz toho, že se něco změnilo a zlepšilo. Jedním z důvodů je i výuka první pomoci, je to i práce záchranářů, systém. Nikdy to není tím, že když tam přijede Dvořák, dobře to dopadne. Myslím, že můžeme být hrdí na to, jak záchranná služba v České republice funguje.

Je nějaký mýtus o práci záchranářů, který vás mrzí?

Asi jich bude víc, ale pár jich zmiňuji i u sebe na Instagramu. Nejvíc mě asi drásá, co se první pomoci týče, když někdo epileptikovi strká něco do pusy a násilím mu otevírá ústa. Tím ale aktivně ubližuje, a to nemám rád. Takže jestli můžu apelovat na čtenáře, prosím, v rámci první pomoci nikdy nikomu nestrkejte prsty ani nic jiného do pusy.

Mohlo by se vám líbit

Pediatr Cyril Děckař: Rodiče často volají sanitku zbytečně. Jakou klíčovou radu by jim dal, a co naopak nefunguje

Když se ohlédnete za stovkami zásahů, změnila vás práce jako člověka?

Jsem na tisíc procent přesvědčený o tom, že kdybych se v osmnácti, devatenácti letech znova rozhodoval, co budu dělat, tak bych si nevybral jinak. Naopak bych se na to ještě víc těšil. Já fakt svou práci miluji a žiju tím. Ano, sundal jsem možná růžové brýle, které jsem měl na začátku, ale to je asi v každé práci. Jsou věci, které vás štvou a mrzí a jsou jinak, než jste si je vysnili, ale to je všude. Takže nemyslím, že by mě to nějak extra změnilo.

Přemýšlíte třeba jinak o životě?

Nemyslím si, že to je mou prací, ale spíš tím, jak stárnu a vážím si toho, že stárnu ve zdraví a že mám relativně zdravou rodinu. Ale nemyslím si, že by mě v tom nějak formovala záchranka. Nejvíc to vidím na svých dětech. Tam se snažím dbát i na prevenci. Je jim dvanáct a šest a už jim dokážu natvrdo říct pravdu, když se zeptají, co jsem dělal v práci, což se mě ptají každý večer. Dřív jsem to nějak zaonačil. Ale teď jim třeba řeknu, že jsme zasahovali u dítěte, které udělalo nějakou chybu a kvůli tomu zemřelo. Takže si myslím, že tím možná formuji víc svoje děti než sebe.

Jak zvládáte okamžik, kdy navzdory maximální snaze nemůžete pacienta zachránit?

Vždycky si řeknu, že jsem udělal pro každého pacienta úplně všechno, co šlo a co umím. A že by pro něj nikdo neudělal víc.

Přibývá podle vás situací, kterým by šlo předejít větší opatrností nebo lepší znalosti první pomoci?

Nemyslím si, že jich přibývá. Naopak si myslím, že jsme opatrnější a hodně nám v tom pomáhají technologie. Máme bezpečnější auta, máme různé mechanismy, které dokážou zabránit nehodě.

Kdybyste měl vybrat jeden příběh z knihy, který by si měl přečíst každý školák, který by to byl a proč?

Záleží, co vás zajímá. Každý s sebou nosí něco nevyřešeného, někoho hodně zajímá, co dělat třeba při epileptickém záchvatu, jiného, co dělat při dopravní nehodě, někdo prostě viděl někoho v bezvědomí na ulici a zajímá ho to. Doufám, že každý si najde něco, co ho zaujme, osloví a vtáhne do děje.

Mohlo by se vám líbit

Botox ve dvaceti je nesmysl, říká dermatoložka Monika Arenbergerová. Zralým ženám ho ale nevymlouvá

Co byste si nejvíc přál, aby si čtenáři z knihy Už letím odnesli? Emoci, zkušenost, nebo konkrétní dovednost?

Chtěl bych, aby nabyli dojmu, že první pomoc není žádná velká věda ani čáry, a aby získali přesvědčení, že když dojde na lámaní chleba, tak to zvládnou. Že dokážou vystoupit z davu, stanou se hrdiny situace a od záchranné služby pak uslyší: zachránil jste mu život.

Máte nějakou radu, jak v takovou chvíli nezamrznout?

Štěstí přeje připraveným, to znamená, čím víc si k tomu něco načtete a zjistíte, tím spíš získáte přesvědčení, že to zvládnete. Tím méně se vám vyplaví adrenalin a je menší pravděpodobnost, že zamrznete. Absolvujte kurz první pomoci, přečtete si, co máte dělat, zkuste se předem připravit. Nebo si vizualizujte, co byste v danou chvíli dělali. Když se pak do té situace dostanete, tak vás to nešokuje a nedojde k zamrznutí. Takže moje rada? Zavolejte 155 a nechte si poradit.

Kdybyste mohl předat jedinou větu, kterou si máme zapamatovat, jaká by to byla?

Asi by to byla tahle. Přijedeme, přiletíme, pomůžeme, nesoudíme.

Zdroj: Autorský rozhovor s MUDr. Markem Dvořákem