Písně Davida Stypky jsou prorocké, každý si v nich najde to své: Maminka Marie Stypková o svém zesnulém synovi

David Stypka, který zemřel 10. ledna 2021 ve věku 41 let, dokázal svou hudbou pojmenovat emoce, které mnozí neuměli vyslovit. Jeho hlas a slova zůstávají pevně zakořeněné v paměti české hudby i v srdcích posluchačů. Právě teď v lednu, pět let od jeho odchodu, se v Ostravě a Praze uskuteční (v Ostravě již 7. ledna) vzpomínkové koncerty, které budou nejen připomínkou výjimečného muzikanta, ale i setkáním lidí, pro které jeho písně znamenají domov. O tom, jaký David byl jako syn, o síle vzpomínek i o tom, co znamená nést jeho odkaz dál, jsem si povídala s jeho maminkou Marií.

Leden bude patřit koncertům „Pocta Davidu Stypkovi“, které připomenou pět let od jeho odchodu. V Ostravě budou tři koncerty, v O2 universu v Praze dva. Hřeje vás na duši, že se jeho hudba se i po letech těší tak mimořádnému zájmu fanoušků?

Je to pro mě vzpruha, pocit, že David tady zanechal něco, co se hned tak každému nepodaří. Je až neuvěřitelné, kolik fanoušků svými písničkami oslovuje i pět let po svém odchodu. Dostávám opravdu hodně zpráv, kde mi lidé píšou, jak se jich Davidova hudba dotýká. Řekla bych, že je to určitý fenomén, jaký tady snad nemá obdoby. Je to něco, co se vymyká běžnému vzpomínaní.

Posmrtně vydané album Dýchej bylo oceněno třemi Cenami Anděl, a i po téměř pěti letech jeho hudební odkaz zůstává živý. Co pro vás znamená uznání, že David stále ovlivňuje další umělce?

Sleduji českou hudební scénu a mám pocit, že část zpěváků jako by se chtěla Davidem inspirovat. Abych to upřesnila, často jdou ve svých textech až na dřeň, odkrývají svoje nitro, obnažují to, co je trápí, občas ale u některých vidím snahu kopírovat ho. Na jedné straně mě to těší, na straně druhé je ta snaha někdy až moc viditelná. David byl podle mě mistr slova, uměl pracovat s metaforami, fascinovaly ho biblické, ale i úplně obyčejné lidské příběhy. Všechno, co napsal, mělo hlavu a patu. Do jedné věty uměl vměstnat to, na co někdo jiný, včetně mě, potřebuje dvě A4.

Marie Stypková (vlevo) se synem Davidem a rodinou

Davidovy písně nebyly mainstreamové, někdy bylo těžké je pochopit. V čem byly tak jiné?

David určitě svými texty kultivoval českou hudební scénu, vrátil do ní ve velké míře poezii a je jen dobře, že se o to snaží i jiní. Bohužel rádia mají raději mainstream, takže takové písničky moc neletí a dramaturgie proto raději sází na písničky typu sorry, v dálce vidím hory. Samozřejmě chápu, že pochopit Davidovy texty je někdy těžké. Nejsou prvoplánové, přesto mají velký přesah, i proto se v nich mnoho posluchačů najde. Mám na mysli hlavně ty, kteří sami bojují s životními zkouškami, jako jsou deprese, ztráta blízkých, rozchody nebo vážné nemoci. Jak už jsem řekla, Davidovy písně mají přesah, jsou svým způsobem prorocké a každý si v nich najde to, co s ním rezonuje. V tom je síla jeho písní.

Na svém facebookovém profilu aktivně sdílíte vzpomínky, videa a fotografie s vaším synem. Co vás vedlo k tomu založit a spravovat tenhle účet a jak vnímáte zpětnou vazbu od fanoušků?

Krátce potom, co Davídek odešel, jsem se trápila, že je o něm málo slyšet, že ho nehrají rádia tak, jak by si zasloužil. Trápila jsem se, že to, co tady zanechal, nikdo nespravuje dál. I proto jsem věnovala svou zeď na Facebooku, později i Instagramu, právě jemu a dávala tam vzpomínky v různých podobách. Snažila jsem se informovat fanoušky i o aktuálních záležitostech. Se skalními fanoušky jsme obnovili jeho web, na kterém mají největší zásluhu Petr Zlámal a Katka Stiebitz. Naprosto bezprostředně se začaly konat vzpomínkové koncerty s jeho písničkami, za což děkuji hlavně Milanu Bátorovi, Luboši Gaškovi, Michalu Dufkovi a mnohým dalším.

Nechali jsme natočit také klipy, na kterých má zase zásluhu Marta Gerlíková (Nebreč, Optaj sa dědy, Zázraky). Vznikl i klip k písní Svítalo (z alba Tula), která vyšla už v roce 2007. Ke klipu jsem napsala scénář sama. Alenka Káňová zase založila básnickou soutěž s názvem Čaruj pro studenty středních škol, a to napříč celou republikou. Dokonce nad ní loni převzala záštitu první dáma Eva Pavlová. Že to všechno má patřičný ohlas, je zřejmé z toho, jak Davidovi přibývají fanoušci, jejichž zpětná vazba je často dojemná.

Dokument „Neboj, dýchej, čaruj“ režiséra Dana Svátka, který zachycuje Davidův život a dílo, bude mít premiéru v březnu. Jakou roli v něm hrajete vy? Bylo těžké na syna vzpomínat na místech, která měl rád? A jaké místo pro vás bylo v souvislosti s natáčením nejvíc psychicky náročné?

S Danem Svátkem spolupracuji od začátku. I já si přeji, aby jeho dokument představil mého syna pravdivě a vynesl na světlo i věci, které veřejnost dosud nezná. Dan Svátek je naprosto úžasný a empatický člověk, který se tohoto nesnadného úkolu zhostil a dělá všechno pro to, aby Davida představil jako obyčejného kluka z vesnice, jako kluka, jemuž osud předurčil, aby ve svém krátkém životě obohatil tento svět něčím, co má přesah, a to hlavně duchovní. Vždyť jeho životními průvodci byli mystici Eduard Tomáš a Eckhart Tolle. Pokud jde o místo, které bylo a je pro mě v této souvislosti nejnáročnější, nedá se to přesně říct. Někdy mě takzvaně dostane úplná „maličkost“, jindy se dokážu od těchto vzpomínek odosobnit.

Fanoušci často sdílejí své vzpomínky na Davida. Jaké nejdojemnější příběhy nebo materiály vám poslali a co vám tyhle momenty přinášejí?

Ano, těch fanoušků, kteří sdílejí Davidův odkaz, je opravdu hodně. Posílají mi také stará videa a fotky, strašně moc lidí se se mnou chce podělit o různé covery jeho písniček. Až neuvěřitelné je i to, že je často zpívají úplně malé děti a je jich hodně. Myslím, že mnohé písničky už skoro zlidověly, asi nejvíc se zpívá Kříž a Jericho. Písně mého syna zpívají dokonce pěvecké sbory, a to i na školách. Je to pohlazení duše a já mám z toho obrovskou radost.

Když dnes posloucháte jeho písně nebo se díváte na staré nahrávky, co ve vás vyvolávají – spíš radost, smutek, nebo i hrdost na to, jaký byl?

Dlouhou dobu jsem nebyla schopna Davidovy písničky poslouchat. Jeho úžasný hlas mě dokázal dostat do depresí, smutku. Později už to pomalu šlo a dnes, po téměř pěti letech, si je pouštím často, momentálně nedávno vydanou desku Opatruj. Všechny písničky na ní mi připadají úžasné, geniální, prostě nádherné a mě to naplňuje radostí a hrdostí nad tím, co všechno tady můj syn zanechal. Jsem na něho opravdu pyšná.

Je nějaká Davidova píseň, kterou máte nejraději? Souhlasíte, když lidé říkají, že jeho písně léčí duši?

Kdybych měla vyjmenovat všechny, které miluji, byl by to asi dlouhý výčet. Ale za všechny třeba Ještě se mi zdají sny, Tvoje oči, Marie, O lítání, Pištora, z nové desky Opatruj se, Přítel, Díra, Absolutní klid, Už mě nesou, z těch starších určitě Jericho, Kříž, Pohádka, Černobílá. Prostě všechny. To, že lidé píší, jak je Davidovy písně léčí a pomáhají jim, mi dělá obrovskou radost, snad je to i určitá satisfakce, že musel odejít tak brzy. Co víc si může máma v této nevratné situaci přát?

Udržování odkazu a komunikace s fanoušky není vždy snadné. Kdy vám to pomáhá nejvíce a kdy to naopak bolí?

To, že udržuji Davidův odkaz, mě drží nad vodou. Mám radost, že můžu dokončovat to, co Davídek už nestihl, a věřím, že by měl ze mě radost. Taky to všechno dělám a shromažďuji pro jeho tři úžasné děti. Měl toho tolik na srdci, chtěl se o to dělit se svými fanoušky, bohužel mu to osud nedopřál. A tak to dělám já. A hlavně v poslední době také jeho kapela Bandjeez, producent Martin Ledvina, šéf jeho labelu Martin Červinka a další. Ta sounáležitost je pro mě lék na smutky, deprese, se kterými bojuji. To spojení s lidmi, kteří Davida milovali a milují, je dar s velkým D.

Je něco, co byste chtěla fanouškům vzkázat?

Jsem šťastná, že se vyprodalo pět koncertů, tři v Ostravě, dva v Praze. Vážím si toho, že Davidovy písně zpívají takoví zpěváci, jakými jsou Ewa Farna, Mirai Navrátil a Kateřina Marie Tichá. V neposlední řadě chci poděkovat Janáčkově filharmonii v Ostravě, zejména Honzovi Lstibůrkovi, který dělal všechny aranže pro filharmonii. V Praze vystřídá Janáčkovou filharmonii Moravská filharmonie Olomouc. Strašně moc si toho vážím a někdy ani nemůžu uvěřit, že se něco takového děje pět let po odchodu mého syna. Všem fanouškům, kteří navštíví tyto koncerty, a nejen těm, chci říct, že jsou pro mě živou vodou, že si jejich přízně nesmírně vážím a děkuji jim.

Zdroj: Autorský rozhovor s Marií Stypkovou