Tlustí lidé jsou nešikovní, líní a můžou si za to sami. Předsudky vůči obezitě sahají hluboko, říká fat aktivistka

Jarmila Ďuríčková vystudovala Genderová studia na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, pracuje na volné noze v oblasti marketingu a komunikace a kromě toho, že ve volném čase zpívá, věnuje se na svých sociálních sítích „fat aktivismu“. Její cesta k veřejnému vystupování nebylo jednorázové rozhodnutí, ale postupný proces. Co prozradila v rozhovoru pro Marianne.cz o stigmatech, neurvalých poznámkách a zdánlivě dobře míněných radách?

Kdy jste se rozhodla začít veřejně mluvit o fatfobii (iracionální strach, averze, předsudky a diskriminace namířená proti lidem s nadváhou či obezitou)?

Vybavuji si hned několik momentů, které mě k tomu dovedly, ale jeden z nich mě velmi silně utvrdil v tom, že má smysl o těchto tématech mluvit veřejně. Kdysi jsem na sociálních sítích sdílela své snahy o hubnutí a založila si instagramový profil nazvaný „Už nechci být obézní“. Postupem času mi došlo, že název je silně fatfobní a nese v sobě předsudky. Tehdy jsem jím implicitně sdělovala, že nechci být nezdravá, ošklivá, líná nebo nenasytná. Nevědomky jsem tak posilovala představu, že lidé s většími těly jsou nějakým způsobem nedostateční.

I když mi to tehdy úplně nedocházelo, šokovalo mě, když jsem zjistila, že většině mých sledujících ten název nepřipadal nijak problematický. Tehdy jsem pocítila silnou potřebu to změnit. Navzdory tomu, že se dnes o fatfobii a diskriminaci na základě váhy mluví víc než dřív, stále jde o velmi rozšířený jev. Zatímco jiné formy diskriminace jsou už společensky více kritizované a odmítané, ta váhová zůstává do značné míry normalizovaná a přehlížená. A právě to podle mě vysvětluje, proč mnohým název „Už nechci být obézní“ připadal pozitivní a neshledávali na něm nic špatného.

Ve svých videích často boříte stereotypy o lidech s obezitou. Který z nich vás nejvíc rozčiluje?

Asi nejvíc mě štve zakořeněné přesvědčení, že váha je plně pod kontrolou jednotlivce. Přestože existují důkazy o tom, že naši váhu ovlivňuje celá řada faktorů, nejen biologických, ale i psychologických a sociálních, stále se na tloušťku běžně nahlíží pouze jako na výsledek vlastní volby. Tento stereotyp je rozšířený i ve zdravotnictví, což vede k diskriminaci na základě hmotnosti, ale také k nevhodným doporučením ze strany lékařek a lékařů, která mohou negativně ovlivnit zdraví.

Říkáte, že i „starost o zdraví“ může být formou diskriminace. Kde podle vás leží hranice mezi upřímnou péčí a fatfobií?

Ta hranice je podle mě velmi tenká. Myslím, že na zdraví je nutné nahlížet komplexně a samotné číslo na váze nebo hodnota BMI neodráží reálný zdravotní stav dané osoby. Tloušťka bývá přesto automaticky spojovaná se špatným zdravím. Lidé s většími těly tak bývají nálepkovaní jako nemocní, kteří si navíc za svou situaci můžou sami. Tohle přesvědčení může vést k pocitu morální nadřazenosti a nálepka nemoci se pak stává argumentační zbraní, kterou si lidé ospravedlňují nevyžádané rady, fat shaming nebo jiné nerespektující chování.

Nechci tvrdit, že vyšší hmotnost nemůže být spojená se zdravotními komplikacemi. Čím víc se ale o rizicích obezity mluví bez širšího kontextu, tím víc se posiluje celospolečenská fatfobie i přesvědčení, že lidé s většími těly nejsou dostateční takoví, jací jsou. Upřímná péče o zdraví vždy stojí na respektu a snaze o rovnocenný přístup. Pokud se kdokoli, včetně zdravotníků, uchýlí k odsuzujícímu přístupu, nejde o upřímnou péči, ale o fatfobii.

Zmiňovala jste nerespektující přístup i mezi zdravotníky. Vy sama jste se někdy s fatfobií ve zdravotnictví setkala?

Já osobně jsem se s ní nesetkala, což si vysvětluji tím, že na lékařské prohlídky téměř nechodím. Bohužel ale od lidí ze svého okolí neustále slýchám, že se s fatfobií ve zdravotnictví setkali. Před pár měsíci jsem na svém Instagramu poprosila sledující, aby mi anonymně napsali své zkušenosti z ordinací. Ty mám na profilu uložené, takže si je čtenářky a čtenáři mohou zpětně přečíst. Lidé s většími těly si kromě nevhodných poznámek často vyslechnou i to, že jejich zdravotní potíže vyřeší zhubnutí. To ale může bránit včasné diagnostice a léčbě problémů, které s vyšší váhou nemusí souviset vůbec nebo jen minimálně. Stigmatizace spojená s váhou je ve zdravotnictví stále přítomná a vede mimo jiné k tomu, že se lidé s větším tělem vyhýbají preventivním prohlídkám kvůli pocitu studu.

Jak reagujete na argumenty, že obezita je především otázkou osobní zodpovědnosti?

Jak už jsem naznačila, tloušťka bývá ovlivněná i faktory, na které nemáme žádný nebo jen omezený vliv. Hraje zde roli například genetika, epigenetika nebo socioekonomické nerovnosti. A i kdyby tomu tak nebylo, pořád neexistuje žádný důvod, aby si kdokoli zasloužil špatné zacházení nebo nerespektující přístup.

Zlepšuje se podle vás situace v České republice v téhle oblasti, nebo spíš stagnuje? Přece jen se o tématech mluví častěji.

Nemám pocit, že by se situace nějak výrazně zlepšovala, přestože si stále více lidí si začíná uvědomovat problémy spojené s tím, jak společnost preferuje a oceňuje určité typy těl. Zároveň jsou tyhle problémy stále zlehčovány a termín „body positivity“ se pro mnohé stává téměř „sprostým slovem“, kterým diskuse často končí, protože jsou přesvědčeni, že jde o jakési navádění k přibírání.

Na tloušťku bývá automaticky nahlíženo jako na nemoc, a proto si někteří lidé mohou body positivity vykládat jako hnutí, které tuto „nemoc“ podporuje. To pak vede k rychlému odmítnutí celé myšlenky. Myslím, že v posledních letech tuto situaci ovlivňuje i větší dostupnost léků na hubnutí, která posiluje dojem, že štíhlost je dnes ještě více otázkou osobní volby, podobně jako různé estetické úpravy. To pak vede k menší ochotě přijmout myšlenku, že neexistuje jeden ideální typ těla.

Zmiňujete body positivity, které podle kritiků normalizuje nezdravý životní styl…

Za paradoxní považuji, když je hnutí body positivity kritizováno za „normalizaci nezdravého životního stylu“, protože k nezdravému chování mnohdy vede právě společenský tlak na ideální tělo. I proto vnímám existenci přístupu body positivity jako nezbytnou. Toto hnutí navíc odmítá body shaming, který má na zdraví prokazatelně negativní dopad. Připadá mi, že jeho myšlenky bývají často dezinterpretovány.

Nemyslíte, že velkou roli v tom, jak společnost vnímá ideální tělo, sehrávají i sociální sítě?

Když to vztáhnu konkrétně na vnímání tloušťky a štíhlosti, valí se na nás nespočet článků o hubnoucích proměnách celebrit i běžných lidí. Tyto články vykreslují osoby „před proměnou“ jako nemocné, líné, neatraktivní, nešťastné nebo neschopné. A těch nálepek je mnohem víc. Jako by tito lidé nemohli mít plnohodnotný a spokojený život a jako by k němu vedla jediná cesta, kterou je redukce hmotnosti. Jako by zhubnutí automaticky vytvářelo „lepší verzi“ člověka, která si teprve zaslouží ocenění.

Tato představa je absurdní a zároveň fatfobii aktivně posiluje. A možná nejproblematičtější na tom je, že tuto představu do určité míry posilujeme i my sami, včetně lidí s větším tělem. V důsledku všudypřítomné fatfobie se totiž často cítíme nedostateční a věříme, že budeme „dost“ až tehdy, když zhubneme. Ano, některým lidem se po zhubnutí může zlepšit zdravotní stav. Problém ale je, že se to mnohdy prezentuje jako univerzální recept na zdraví, štěstí i hodnotu člověka. To je nejen zjednodušující, ale i potenciálně škodlivé.

Má smysl mluvit o přijetí vlastního těla?

Myslím, že přijetí našeho těla bez ohledu na jeho tvar či velikost je pro naše psychické i fyzické zdraví velmi důležité, a to za jakýchkoliv podmínek. Přijetí vlastního těla neznamená, že se už nebude dál proměňovat. Naše těla se mění každým dnem a můžeme je přijmout i ve chvíli, kdy si třeba přejeme zhubnout. Naopak věřím, že s láskyplným přístupem k sobě může být hubnutí zdravější. A pokud se z jakéhokoliv důvodu snaha o hubnutí nepodaří, nemusíme kvůli tomu žít v sebenenávisti.