Přejít k hlavnímu obsahu
Životní styl

Intimní portrét herečky Jany Hlaváčové: Chránila si svůj svět, domov byl pro ni důležitější než potlesk

Herečka, která nepotřebovala světla reflektorů k tomu, aby zářila. Žila mezi rolemi a domovem, mezi jevištěm a tichými okamžiky, kdy slova nebyla potřeba. Její životní příběh je plný lásky, která nepotřebovala okázalá gesta, i síly, která se skrývala v každodenní přítomnosti. Přesto zůstala jemná, vnitřně silná a nesmírně lidská. 13. ledna uplynuly už dva roky, co navždy odešla.

Přidejte si Marianne do oblíbených na Google zprávách

I když srdce Jany Hlaváčové patřilo hlavně divadlu, na filmovém plátně jsme ji mohli potkat v rolích, které nás dodnes rozesmávají. Pamatujeme si ji třeba jako zdravotní sestru Toničku ve filmu Jak básníkům chutná život, nebo v pokračováním téhle „básnické“ ságy, kde ukázala, že i jemná dáma dokáže být hvězdou komedie. Nezapomenutelné jsou i její televizní role, třeba v Chalupářích nebo Byl jednou jeden dům. Poslední televizní role, kterou si zahrála, byla v seriálu Dokonalý svět z roku 2008, kde ztvárnila módní redaktorku Alžbětu.

Herectví jako služba, ne výkladní skříň

Divadlo nebylo pro Janu Hlaváčovou místem, kde by se vystavovala, ale kde naslouchala textu, hereckým partnerům i publiku. Její role působily vždy přirozeně, možná právě proto, že v nich nebylo nic navíc, žádný patos, ale opravdovost. Vedle herectví se dlouhá léta věnovala i pedagogické činnosti. Studentům nepředávala „jen“ techniku, ale především respekt k profesi a pokoru. Učila je, že dobré herectví nezačíná u ega, ale u pozornosti k druhému.

Domov – místo, kde se může volně dýchat

O svém osobní životě herečka mluvila nerada. Ne proto, že by byl bolestný, ale proto, že ho považovala za posvátný prostor, který není určený k veřejnému rozebírání. Rodina pro ni byla útočištěm, místem, kam se člověk rád vrací, když svět venku ztrácí pevné obrysy. Právě tahle zdrženlivost dodává jejímu příběhu zvláštní křehkost. Jako by říkala, že některé věci je prostě lepší žít než vysvětlovat.

Mohlo by se vám líbit

Intimní portrét režisérky Marie Poledňákové: Žena, která brala smích jako obranu proti osudu

Než natočila filmy, u kterých se dodnes smějeme, musela se toho naučit hodně vydržet. Pracovala ve fabrice, zůstala sama s dítětem, překonala životní zklamání i těžkou nemoc. A přesto, nebo právě proto, dokázala psát příběhy plné radosti. Marie Poledňáková byla ženou, která věřila, že smích není útěk, ale způsob, jak přežít.
marianne.cz

Láska, která nepotřebuje billboardy

Životem Jany Hlaváčové prošly dvě lásky. První manželství skončilo předčasnou smrtí manžela. Herci Jiřímu Michnému bylo 36 let. Měli spolu dceru, které tehdy bylo osm let. Po jeho smrti přijala Hlaváčová angažmá v Národním divadle. Tam poznala svou druhou životní lásku, herce Luďka Munzara. Pouto mezi nimi trvalo víc než padesát let. Po jeho smrti v roce 2019 Jana ztratila část své energie a motivace a téměř nevycházela z domu.

Pomalé loučení se světem

Psal se rok 2011 a herečka se začala stahovat z veřejného života. Nestalo se to ze dne na den a kolegové stále doufali, že ji ještě uvidí v nějaké divadelní roli. Jenže herečka v rozhovoru pro časopis Vlasta přiznala, že nechtěla zažít bolestný okamžik, kdy by během představení zapomněla text a musela čelit zmateným pohledům těch, s nimiž dlouhé roky sdílela jeviště. Rozhodnutí plné pokory a lásky – lásky k herectví, ale i k lidem, s nimiž ji tolik pojilo.

Mohlo by se vám líbit

Intimní portrét Táni Fischerové: Životní úděl a postižený syn

Herečka, spisovatelka a společenská aktivistka Táňa Fischerová v sobě nosila protiklady. Jemnost i pevnou vůli. Nikdy nekřičela, přesto byla slyšet. Vyrůstala ve stínu válečných traumat, dospělost zasvětila péči o nemocného syna a později veřejné službě. Nehledala ale lítost ani potlesk, spíš způsob, jak proměnit bolest v porozumění a osobní osud v pomoc druhým. Zemřela 25. prosince 2019, bylo jí 72 let.
marianne.cz

Duše trpěla víc než tělo

V několika rozhovorech přiznávala, že každý člověk někdy onemocní, a že na tom není nic nepřirozeného. Psychika ale vidět není, není to zlomená ruka noha, ale bolí stejně. To prozradila pro časopis Květy, kde mluvila o tom, že ji nejvíc zasáhly deprese a psychické obtíže, nikoli primárně jen fyzická nemoc. I když i ta ji stále víc stahovala do ticha a samoty.

Zákeřná Parkinsonova choroba ji na téměř patnáct let upoutala na lůžko. Nemoc jí brala pohyb i hlas, přesto ještě v roce 2022 nahrála vzpomínku, která zazněla z reproduktorů na pohřbu režiséra Dušana Kleina. Svou nemoc přijímala bez vzdoru, spíše s tichým smířením. Poslední roky žila v ústraní, obklopená rodinou, daleko od jeviště. Přesto nezmizela.

 

Zdroj: Autorský text, TN.cz, Kafe.cz, Vlasta, CNN Prima News, Prima Ženy, Kinobox

Zdroj článku
Marianne je i na sociálních sítích:
×