Intimní portrét herečky Hany Maciuchové: Rodinu považovala za největší dar, i když vlastních dětí se nedočkala

Tato výjimečná herečka zemřela již před pěti lety, stále si ji ale budeme pamatovat například díky roli Anči v Krkonošských pohádkách, nebo v seriálech Chalupáři, Nemocnice na kraji města či Ulice. Její herectví nebylo okázalé, stačil hlas, pohled, drobné gesto a divák věděl, že se dívá na někoho opravdového.

Dětství, které vedlo k herectví

Hana Maciuchová vyrůstala v rodině, kde bylo divadlo přirozenou součástí života. Oba rodiče byli ochotníci a Hana s nimi byla od malička na jevišti. Zvykala si na rytmus zkoušek, nervozitu před představením i na zvláštní ticho, které nastane před potleskem. Nechtěla se stát slavnou, ale měla pocit, že právě v divadle je její místo. Nebyla typ, který by se tlačil do popředí, celý život o sobě mluvila jako o introvertovi, který potřebuje vnitřní prostor a řád.

Divadlo, které jí dalo kořeny

Už při studiích na DAMU si pedagogové a spolužáci všímali, že nehraje „na efekt“, ale že klade důraz na poctivost a pravdivost. Vždycky hledala motivace postav, jejich slabiny i to, co se skrývá mezi slovy. Právě to z ní později udělalo herečku, která dokázala ztvárnit obyčejné ženy, ale přesto silné a hluboké. Po škole zakotvila v Divadle na Vinohradech, kde strávila několik desetiletí. Kolegové o ní mluvili jako o herečce, která je disciplinovaná, připravená, a vždy respektující celek. Nikdy se nepovyšovala nad ostatní, i když byla hvězdou.

Hlas, který zněl důvěrně

Hana Maciuchová byla také jednou z nejvyhledávanějších dabérek a rozhlasových hereček. Její klidný, ale pevný hlas byl ideální pro literární četby i dramata. Na začátku své kariéry přiznávala, že si nebyla jistá svým hereckým projevem. Ale právě rozhlas se pro ni stal skvělou školou, tam se totiž nedá nic „okecat“. Každé slovo musí znít pravdivě, bez falešných emocí. Hlas nese celý příběh. A že ten její byl dokonalý, o tom svědčí například i ocenění „Neviditelná herečka“, které získala v roce 1998 za roli Šeherezády v Pohádkách tisíce a jedné noci. V roce 2023 získala cenu Neviditelný herec století, tu už za ni ale převzala její sestra.

Osobní život bez bulváru

O svém soukromí mluvila herečka nerada a střídmě. Dlouhá léta žila s hercem Jiřím Adamírou, byla jeho osudovou ženou. V mnoha rozhovorech o něm říkala, že je pojila silná náklonnost a veliký respekt. Prožili spolu dvacet let, a když onemocněl, byla mu velkou oporou. Vlastní děti neměla, ale nebrala to jako ztrátu, spíše jako jednu z cest, kterou jí život zvolil. Mluvila naopak o důležitosti rodiny a sdílené okamžiky s příbuznými považovala za jeden z největších darů života. Často také zdůrazňovala, že člověk nemá litovat toho, co nebylo, ale pečovat o to, co je.

Nemoc jako zlom i ztišení

Poprvé bojovala s rakovinou v roce 2017, kdy pro Český rozhlas řekla, že cesta plná překážek je nevyhnutelná a že člověk se často životu „otevře teprve tehdy, když se otevřou žíly“. O rok později řekla pro stejné médium, že vzdávat život je nesmysl a že člověk ho musí něčím naplnit, aby to nepominulo jen tak. V roce 2020 se rakovina bohužel vrátila a herečka se opět rozhodla bojovat. Chemoterapie, ozařování. Jediné, co odmítala, byly opiáty, protože stále hrála v Divadla Ungelt. Když pak nemoc postoupila, stáhla se na Moravu ke svým nejbližším a vybrala si ticho. Zemřela 26. ledna 2021.

Zdroje: Autorský text, Český rozhlas Dvojka, seznamzpravy.cz, iRozhlas, CNN Prima News, Lifee.cz