Jednu chvíli si společně staví hrad z kostek, za dvě minuty se přetahují o jedinou červenou lopatku, jako by na ní závisela budoucnost lidstva. Dětské hádky umí rodiče spolehlivě vyčerpat. Nejde ale o žádné drama. V těchto vypjatých chvílích se vlastně děti učí něco, co jim žádná pohádka ani pracovní sešit nenabídne. Jak žít s ostatními.
Když se děti pohádají, dospělí mají často pocit, že musí okamžitě zasáhnout. Rozhodnout, kdo začal. Najít viníka. Vrátit mír do dětského vesmíru dřív, než sousedi zavolají sociálku. Jenže podle dětských psychologů není každá hádka problém, který je potřeba rychle uhasit. Naopak. Může být jednou z nejlepších lekcí empatie, spolupráce i respektu - pokud ji dospělí nepřevezmou do vlastních rukou úplně celou.
Hádka není chyba
Výzkumy psycholožky Laurie Kramer, která se dlouhodobě věnuje sourozeneckým vztahům, ukazují, že konflikty jsou pro děti přirozenou součástí vývoje. Když se dva malí lidé snaží prosadit vlastní potřeby, neznamená to, že z nich rostou budoucí soupeři v reality show. Ve skutečnosti si zkoušejí něco mnohem důležitějšího. Jak vyjednávat, ustoupit, obhájit svůj názor nebo pochopit ten cizí. Právě proto psychologové radínebrat každou rozepři jako rodičovské selhání. Děti se se sociálními dovednostmi nerodí. Stejně jako se učí zavázat tkaničky nebo jezdit na kole, potřebují si osvojit i to, jak zvládat neshody.
Je to lákavé. Přijít, ukázat prstem, rozsoudit situaci během třiceti vteřin a pokračovat v tom, co jste právě dělali. Jenže podle odborníků právě role neustálého rozhodčího děti příliš neposouvá. Mnohem užitečnější je pomoci jim najít řešení vlastními silami. Místo otázky „Kdo začal?“ zkuste třeba: „Co se stalo?“ nebo „Jak byste to mohli vyřešit, aby to bylo fér pro oba?“ Dítě se tak neučí jen čekat na rozsudek dospělého, ale hledat cestu z konfliktu samo. Samozřejmě existují situace, kdy je zásah nutný, třeba pokud jde o fyzické ubližování nebo se některé dítě cítí ohrožené. Běžné přetahování o hračku ale většinou není krizový stav, i když to tak podle hlasitosti může vypadat.
Empatie se neučí z přednášek
Asi žádné dítě se nestane ohleduplným po větě: „Tak se hezky rozdělte.“ Empatievzniká hlavně zkušeností. Psychologové doporučují pomoci dětem pojmenovat emoce. „Vidím, že tě naštvalo, když ti vzal auto.“ Nebo: „Ty sis s ním chtěla ještě hrát.“ Děti se postupně učí rozpoznávat nejen vlastní pocity, ale i to, že je mají také ostatní. V tom se rodí následně respekt. Ne z příkazů, ale z pochopení.
Chvalte spolupráci víc než poslušnost
Když je doma konečně pět minut ticho, bývá to malý svátek. Jenže psychologové připomínají, že ještě větší smysl má všimnout si okamžiků, kdy děti něco zvládnou společně. Stačí, když si půjčí pastelky, společně uklidí stavebnici nebo se samy domluví, kdo bude první na houpačce. Takové situace stojí za pochvalu mnohem víc než pouhé konstatování, že „jsou hodné“. Děti si totiž začnou spojovat spolupráci s příjemným pocitem úspěchu.
Doporučujeme
reklama
Respekt nezačíná mezi dětmi
Co bychom měli mít jako rodiče na paměti? Že naše děti mnohem víc sledují, jak konflikty řešíme my, než to, co jim o nich říkáme. Když rodič dokáže zachovat klid, vyslechne obě strany a nehledá okamžitě viníka, vysílá dětem jasnou zprávu: i neshody se dají řešit bez křiku, nálepek a vítězů či poražených. I v tom je někdy paradox dětských hádek. Neučí děti jen dělit se o hračky. Učí je něco cennějšího. Že se lidé nemusí vždy shodnout, aby spolu dokázali žít. A to je dovednost, která se jim bude jednou hodit mnohem víc než červená lopatka.
Zdroj: Psychology Today, Wiley Online Library, Parents, Cleveland Clinic, Child Mind Institute, Healthy Children, Tandfonline
Miss World Taťána Kuchařová: Kdo ji v životě podržel, když jí bylo nejhůř?
