Někdy se to stane až po letech, někdy hned, jak vyprchá první vlna zamilovanosti. Co dělat, když po „tom“ jeden z partnerů touží několikrát týdně, zatímco druhému stačí intimnosti jednou za měsíc nebo ztratí chuť úplně? Rozdílné potřeby nemusí znamenat konec lásky. Často mají daleko hlubší důvody.
Na začátku vztahu to bývá snadné. Chemie funguje, doteky jsou samozřejmostí a v ložnici panuje harmonie. Jenže po pár letech vstoupí do života rutina, stres, únava a každodenní povinnosti. Partnerská dynamika se zkrátka promění a jedním z nejčastějších problémů se pak stává rozdílná potřeba intimity.
Problém přitom není v tom, že se to stalo – někdy za život potká takový nesoulad skoro každý pár. Potíž nastává spíš tehdy, když s tím partneři neumějí naložit. Mlčení, nebo naopak vzájemné obviňování pak může nahlodat samé základy vztahu. Ten, kdo touží víc, se začne cítit odmítaný, neatraktivní a osamělý. A ten, jehož potřeba je nižší, se zase dostává pod tlak, prožívá pocity viny a sex pro něj přestává být radostí – stává se povinností. A most mezi partnery se začíná pomalu hroutit.
Když je iniciátorem sexu dlouho jen jeden z partnerů, časem se možná rozhodne, že už se raději nebude o nic pokoušet, aby neriskoval další zranění, a stáhne se do sebe, případně dává najevo nevoli. Je protivný, chladný, nedostupný. Jak to čte druhá polovička? „Jsem pro tebe zajímavá, jen když s tebou spím. Když ne, nemáš zájem o kontakt.“ A tak se z partnera, který má potřebu sexu nižší, stává oběť pocitu viny, která na sex přistoupí jen proto, aby partnera „uspokojila“.
Milování bez vnitřního souhlasu a touhy však zanechává hluboké šrámy na duši a fixuje odpor k intimnímu životu jako takovému. Věty začínající slovy „ty už mě nemáš ráda“ nebo „nikdy na mě nemáš chuť“ pak spolehlivě zablokují jakoukoli chuť k blízkosti. Touhu totiž nelze vynutit nátlakem ani logickými argumenty. Pokud se z intimity stane položka na seznamu úkolů, kterou je potřeba splnit pro klid v domě, vytrácí se z ní veškerá spontánnost a potěšení.
Potíž je v tom, že především my ženy jsme byly od dětství vedeny k upozaďování vlastních potřeb na úkor potřeb druhých. „Klientkám radím: pokud mám energii a kapacitu, můžu ji dávat dál. Pokud nemám, musím si ji nejdřív doplnit sama,“ říká Michaela Zdráhalová, psychoterapeutka z platformy Hedepy.
První krok: mluvte o tom
Rozetnout tento začarovaný kruh vyžaduje odvahu k otevřenému rozhovoru. Ten by se však nikdy neměl odehrávat v ložnici těsně po odmítnutí nebo v zápalu hádky o neumyté nádobí. Ideální je najít si klidný čas na neutrálním místě, kdy jsou oba partneři odpočatí a emočně stabilní. Klíčem k úspěchu je mluvit výhradně o svých vlastních pocitech, nikoli o „chybách“ toho druhého. Popište, co prožíváte, když k intimitě nedochází, nebo naopak když se cítíte pod tlakem.
„Osvědčuje se sdílení a následné doptávání se druhého, například: ‚Přemýšlím nad něčím, co je pro mě těžší sdílet, a budu rád/a, když to zkusíme probrat… Potřeboval/a bych víc… Cítíš to podobně? Jak bychom to mohli do naší intimity více přinést?‘ Někomu přijde lehčí si o citlivém tématu psát nebo si přečíst článek a pak ho komentovat,“ radí terapeutka.
Během takového rozhovoru je nesmírně důležité partnera skutečně poslouchat a nesnažit se okamžitě se obhajovat. Nižší libido přitom nemusí znamenat „už mě nemiluje“. Často za ním stojí vyčerpání, hormonální změny, stres v práci nebo skryté křivdy z minulosti, které nebyly vyřešeny. Jakmile partneři pochopí, že odmítnutí sexu není odmítnutím jich jako osobnosti, napětí opadne a otevře se prostor pro hledání skutečného řešení.
Pokud mají partneři rozdílný sexuální apetit, bude nejspíš třeba projevit flexibilitu a ochotu rozšířit si obzory v tom, co vlastně považují za intimitu. Sex totiž není jen pohlavní styk. Je to celá škála projevů od držení za ruce přes dlouhé objímání, společnou vanu až po masáže. Někdy stačí, když se partneři dohodnou, že budou trávit čas fyzickou blízkostí bez toho, aby to muselo nutně vést k něčemu dalšímu. Tím se uvolní napětí a partner s nižší potřebou se přestane bát pouhého doteku.
Užitečným, i když pro někoho možná málo romantickým krokem, může být i plánování. Spontánnost je sice hezká, ale v dlouhodobých vztazích se občas přeceňuje, a navíc je jí těžké dosáhnout – zvlášť když máte děti. Naplánované rande, na které se oba mohou psychicky připravit a naladit, dává prostor pro vytvoření té správné atmosféry.
„Plánované aktivity, nejen sex, považuji za dobrý nástroj k nastartování péče o vztah. Nikoli dogma, které je vždy potřeba na “sílu„ dokončit. Pokud někdo začíná s během, také se při práci s motivací doporučuje ve stejný čas a konkrétní den nasadit tenisky a obejít blok domů bez nutnosti samotného běhu nebo tlaku na konkrétní výkon. Cílem není jít na sílu běhat, znepříjemnit si sport a pak se k němu už nevracet, ale vybudovat návyk. Stejně tak považuji u dlouhodobých partnerství za důležité budovat návyk péče o vztah. Společné aktivity, posilování intimity, doteků a vlídnosti, nikoli jen sexu. Mít společné rituály a zvyky. Takže pokud si dokážete představit pravidelně se věnovat jakékoli intimní činnosti podporující vztah – pro někoho to může být tanec, společné vaření nebo třeba masáže –, může to být užitečný nástroj i pro vás,“ vysvětluje psychoterapeutka.
Cesta k nevěře
Dlouhodobý sexuální nesoulad se bohužel často stává podhoubím pro nevěru. Když se jeden z partnerů potýká s trvalým odmítáním a pár není schopen o tom otevřeně komunikovat, nejde při nevěře obvykle jen o samotný fyzický akt, ale spíš o to, co s ním souvisí – o pocit, že je pro někoho žádoucí, přitažlivý a milovaný. O nasycení hladu po intimitě a blízkosti, kterou doma nedostává – často protože si intimitu a blízkost plete se sexem. Samozřejmě to nic neřeší: k původnímu problému s rozdílným libidem jen přibude ztráta důvěry.
V reakci na dlouhodobý sexuální nesoulad některé páry volí cestu otevřeného vztahu. Tento model může fungovat jako ventil, který z ložnice sejme tlak a umožní partnerovi s vyšším libidem uspokojit své potřeby jinde, aniž by musel opustit milovaného člověka. Klíčem k úspěchu je však absolutní upřímnost, pevně nastavená pravidla a vysoká míra emocionální zralosti zúčastněných.
Doporučujeme
reklama
Zůstat, či jít?
Otázka, zda má smysl ve vztahu zůstávat, když v něm selhává sexuální chemie, patří k těm nejtěžším a neexistuje na ni univerzální odpověď. Záleží na tom, jaké místo sex v hodnotovém žebříčku obou partnerů zaujímá a zda je vyhaslá intimita pouze špičkou ledovce hlubších vztahových problémů, nebo izolovaným ostrovem.
Pokud je mezi partnery stále hluboké přátelství, vzájemná úcta, bezpečí a schopnost o problému otevřeně mluvit, má smysl za vztah bojovat, ať už společným hledáním kompromisů, nebo s pomocí párového terapeuta. Pokud je však sex pro jednoho z partnerů zásadním vyjádřením lásky a dlouhodobý nedostatek intimity v něm vzbuzuje frustraci, hořkost a pocit osamění, které postupně prostupují do všech ostatních oblastí společného života, může být rozchod tím nejvíc zraňujícím, ale zároveň nejvíc osvobozujícím krokem. Setrvávat ve vztahu za cenu trvalého popírání vlastních základních potřeb totiž dříve či později vede k oboustrannému neštěstí a k pocitu, že člověk žije spíše s prázdnou schránkou než s partnerem.
„Záleží na tom, o jaký vztah jde, v jakém jsme věku a životní fázi. Naše priority, potřeby i hodnoty se mění. Když jsme v prvním vztahu, sexuální potřeby nemusíme mít jasné nebo dobře pojmenované. Když jsme starší, víme, co chceme, možná to i lépe sdělujeme, ale také počítáme s tím, že naše potřeby se mohou s časem měnit. Ani schopnost velké sebereflexe, sebepoznání a otevřené komunikace toho, co v sexu potřebuji, nezaručí, že bude sex fungovat v každé fázi vztahu. Velkou roli hraje také to, o jakou sexuální potřebu jde, zda jde o konkrétní praktiku, nebo typ chování obecně – například dominantní pozice jednoho z partnerů. Pokud jde o typ chování, je možné ho naplňovat více způsoby. Zde se pak průsečík toho, co je pro oba v pořádku, nachází snadněji,“ říká psychoterapeutka a dodává: „Dobrý vztah je takový, ve kterém dlouhodobě převažuje spokojenost nad nespokojeností.“
Mluvte o tom – ale ve správný čas. Nikdy ne v ložnici po odmítnutí ani v zápalu hádky. Zvolte klidný moment, kdy jste oba odpočatí, a mluvte výhradně o svých pocitech, ne o chybách toho druhého.
Hledejte příčinu, ne viníka. Za nižším libidem se často skrývá vyčerpání, stres, hormonální změny nebo nevyřešené křivdy z minulosti. Odmítnutí sexu neznamená odmítnutí vás jako osoby.
Rozšiřte představu o intimitě. Blízkost není jen pohlavní styk. Dlouhé objetí, masáž nebo společná vana mohou uvolnit napětí a partnerovi s nižší potřebou pomoci zbavit se strachu z pouhého doteku.
Sex si nevynucujte. Milování bez touhy zanechává šrámy na duši a fixuje odpor k intimnímu životu jako takovému.
Vyhledejte párového terapeuta. Pokud rozhovor ve dvou nikam nevede, není to prohra. Odborník pomůže najít kompromis dřív, než nesoulad začne prostupovat do ostatních oblastí vztahu.
Článek vyšel v časopise Marianne, redakčně upraveno.
Článek vyšel pod původním titulkem „Když touha nemluví stejným jazykem“ v časopise Marianne 08/2026. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.
Marianne Talk s Beatou Rajskou: Co nám v oblékání nejvíc ubližuje a jak to zachránit
