„Žijeme v době, kdy jsou možnosti nekonečné a hranice mezi mladistvostí a dospělostí se rozplývají,“ říká koučka

Co znamená „být dospělý“?

Být dospělý neznamená jen biologicky dospět, mít práci nebo rodinu. Zralost také spočívá v tom, že člověk unese odpovědnost za sebe i své vztahy, dokáže vstupovat do opravdové blízkosti a přitom neztrácí vlastní identitu. Zralý člověk se také dívá dál než jen na sebe, zajímá se o druhé, o příští generaci, o to, co po něm zůstane, co do tohoto světa otiskne, jakou stopu zanechá. Dospělost je tedy schopnost spojit péči o vlastní život s péčí o životy druhých. Dospělost tedy není jednorázový stav, ale celoživotní proces vědomého vztahu k sobě, druhým i světu.

Mají s dospělostí dnešní dospělí větší potíž?

Dnešní společnost to rozhodně neusnadňuje. Žijeme v době, kdy jsou možnosti téměř nekonečné a hranice mezi „mladistvostí“ a dospělostí se rozplývají. To může vést k odkládání zásadních rozhodnutí, od partnerských závazků po profesní ukotvení. Nejde ale o neschopnost, spíš o to, že se před námi otevírá víc cest, a tudíž i více možností, ale i nejistoty.

Má člověk vůbec šanci sám u sebe rozeznat onu zmiňovanou nekonečnou mladistvost od zralosti? Jak?

Ano, šanci má. Člověk pozná, že zůstává v nekonečné mladistvosti, když se dlouhodobě vyhýbá závazkům, střídá vztahy či projekty a hledá stále nové podněty, ale žádný nedovede dotáhnout do hloubky. Zralost se pozná naopak podle schopnosti nést odpovědnost, nejen za sebe, ale i za druhé. Je to ale pouze jedno vodítko, rozhodně v tomto rozklíčování hraje roli mnoho jiných aspektů. Sebepoznání je cestou, to bych chtěla zmínit. 

Čím vším se vyhýbání závazkům projevuje?

Tím, že lidé zůstávají déle v „rozběhnutém hledání“, proměňují vztahy, zaměstnání, místa a mají obavy nebo i nezájem se usadit. Na jedné straně to přináší bohaté zkušenosti a schopnost adaptace, na straně druhé hrozí pocit prázdnoty, izolace nebo vyhoření. Když se ale podaří tuto fázi hledání vědomě integrovat, může to společnosti přinést kreativitu a pružnost, kterou generace před námi tolik neměly.

Dá se říct, že se liší přístup k zralosti v generacích, nebo se to týká jednotlivých osobností?

Každá generace je formovaná jiným společenským kontextem. Naši prarodiče měli jasně dané, co znamená být dospělý, práce, rodina, zodpovědnost. Dnešní generace má naopak prostor hledat, zkoušet, oddalovat závazky (a jako oddalování to nevnímají). Neznamená to ale nutně nezralost. Může to být i projev touhy po autentičtější cestě, která není jen naplněním očekávání druhých. V jádru jde vždy o osobnostní nastavení, někdo dozraje brzy, někdo později, a to bez ohledu na generaci.

Může souviset nedospělost s přílišným individualismem a narcismem?

Může mezi tím být určitá spojitost. I když bych se slovem „narcismus“ byla opatrná, toto slovo se kolem nás vznáší na každém rohu a bývá vyslovováno bez rozmyslu jako plevel a následná nálepka někoho, jehož chování je vzdálené tomu mému. Když se člověk soustředí výhradně na vlastní potřeby a nevyvine schopnost péče o druhé, uvízne v sebestřednosti, může to být za hranou. Zralost naopak znamená vidět i za hranici vlastního „já“. Individualismus nemusí být nutně špatný, podporuje svobodu a osobní rozvoj. Obtíž může nastat tehdy, když chybí rovnováha mezi sebou a druhými. Nedospělost může mít blízko k individualismu a narcismu, ale není to totéž. Moderní společnost posiluje kult „já“, což může vést k oddalování zralosti. 

Co když mají nedospělí lidé děti?

Pokud rodič zůstává „nedospělý“, může mít potíže poskytovat dítěti bezpečnou citovou vazbu. To se v praxi projevuje buď přehnanou závislostí na dítěti (rodič hledá naplnění skrze něj) nebo naopak nezájmem a nedostupností. Psychická zralost rodiče souvisí s tím, jak dítě zvládá emoce, navazuje vztahy a rozvíjí se. Děti potřebují stabilitu a schopnost rodiče být pro ně „držitelem bezpečí“. Když mají nedospělí lidé děti, není to důvod k  odsuzování. Zároveň totiž platí, že rodičovství samo může být katalyzátorem růstu, konfrontuje člověka s vlastními stíny a může ho vést k dozrávání.

Jak tedy může psychicky nezralý rodič podpořit sebe i dítě ve vývoji a dospívání?

Nezralý rodič se nemusí vzdát, naopak. Dítě nepotřebuje „dokonalého“ rodiče, ale „dost  dobrého“, který je ochotný učit se a růst spolu s ním. Pomáhá, když rodič hledá podporu v terapii, v partnerském vztahu, u blízkých a je ochotný reflektovat své slabiny. Opět jsme na cestě rozvoje a jak víme, ta není pro každého, byť si to můžeme přát. Často se právě rodičovství stává zrcadlem, které pomůže dospět.

Na druhou stranu, není to tak, že každý z nás je v dospělosti za svůj vývoj zodpovědný a žehrat na nezralost rodiče je stavění se do role oběti?

Ano, každý dospělý nese zodpovědnost za svůj život. Pokud člověk v dospělosti zůstává v roli „oběti rodiče“, ustrnul v předchozí fázi vývoje a nedošel k vlastní integritě. I když nás rané vztahy ovlivní, máme v dospělosti možnost volby, zda zůstaneme v oběti nebo se začneme stavět do role tvůrce. Vliv rodičů sehrává v našich životech důležitou roli, ale nakonec je to vždy na nás, jestli svůj život vezmeme do vlastních rukou.

Zdroj: autorský rozhovor s Lucií Horkou