Někdo si za zády jen lehce spojí ruce, jiný pevně sevře jedno zápěstí a další si schová dlaně hluboko za záda. Náhoda? Možná. Každopádně způsob, jakým držíme tělo, často napovídá něco o našem momentálním rozpoložení. Nejde o čtení myšlenek, spíš o drobné střípky neverbální komunikace, které si náš mozek podvědomě skládá dohromady.
Dřív, než stihneme říct první větu, okolí už si vytváří první dojem. Jak stojíme, kam směřují naše chodidla, co dělají ruce nebo jestli máme uvolněná ramena – to všechno vysílá signály, aniž bychom o tom přemýšleli. Psychologové přitom upozorňují na jednu důležitou věc: jediné gesto nikdy nestačí k tomu, abychom někoho „přečetli“. Význam má vždy až kombinace více neverbálních projevů a hlavně situace, ve které se člověk nachází. Stejný postoj může znamenat sebejistotu při prezentaci, ale také nervozitu při čekání u lékaře.
Znáte ten postoj? Ruce volně za zády, klidný výraz a pomalá chůze. Přesně tak se často procházejí průvodci v muzeích, profesoři při přemýšlení nebo lidé, kteří si s gustem prohlížejí výlohy, aniž by někam spěchali. Když jsou ramena uvolněná a hrudník zůstává otevřený, okolí si takový postoj často podvědomě spojuje s jistotou a klidem. Jako by člověk říkal: „Mám všechno pod kontrolou.“ A není to jen dojem. Výzkumy naznačují, že lidé s otevřenějším držením těla bývají ostatními častěji vnímáni jako sebevědomější, důvěryhodnější a schopnější – přestože o nich ve skutečnosti neví vůbec nic.
Varianta druhá: Jedna ruka svírá druhé zápěstí
Tohle už je o něco zajímavější. Když si člověk za zády pevně drží zápěstí nebo předloktí druhé ruky, někteří odborníci to někdy interpretují jako gesto sebeovládání. Jako by si doslova říkal: „Klid. Zvládneš to.“ Takové držení rukou se často objevuje ve chvílích, kdy jsme pod tlakem, čekáme na důležitou zprávu nebo se snažíme skrýt nervozitu. Neznamená to automaticky stres, ale může jít o nenápadný způsob, jak se uklidnit.
Někdo si za zády prsty jen lehce spojí, jiný je doslova zamkne. Silné sevření může naznačovat napětí nebo zvýšenou koncentraci. Tělo si tím vytváří drobný fyzický kontakt, který může pomoci zvládat emoce podobně jako mačkání antistresového míčku nebo pohrávání si s prstenem. Psychologové tomu říkají samoregulační chování – drobné pohyby, které nám pomáhají zvládat stres, aniž bychom si to uvědomovali.
Nejde jen o ruce
Řeč těla funguje jako orchestr. Samotné ruce jsou jen jedním nástrojem. Pokud má člověk ruce za zády, ale zároveň se usmívá, udržuje oční kontakt a stojí vzpřímeně, bude působit úplně jinak než někdo, kdo se hrbí, uhýbá pohledem a má napjatá ramena. Právě proto odborníci varují před zjednodušenými návody typu „zkřížené ruce znamenají uzavřenost“ nebo „ruce za zády znamenají autoritu“. Ve skutečnosti záleží na celé mozaice neverbálních signálů.
Možná jste slyšeli, že až 93 procent komunikace tvoří řeč těla. Ve skutečnosti je to jeden z nejčastěji špatně citovaných psychologických výroků. Psycholog Albert Mehrabian skutečně zkoumal význam neverbálních signálů, ale jeho slavné číslo se týkalo pouze situací, kdy si odporují slova a emoce – například když někdo říká „jsem v pohodě“, ale tváří se úplně opačně. Na běžnou komunikaci se tento poměr rozhodně vztahovat nedá. On sám v rozhovoru pro BBC, když se ho na to zeptal jeden novinář, odpověděl: „Rozhodně ne. Kdykoli slyším tuto dezinterpretaci svých výsledků, otřesu se.“
