Patnáct let vyráběl oblečení v asijských továrnách, dnes o zákulisí módního průmyslu píše romány. Právě vyšla jeho novinka Na konci světa. Režisér a spisovatel Rudolf Havlík (50) v našem rozhovoru vysvětluje, proč nevěří jednoduchým nálepkám o udržitelnosti a proč si myslí, že se o skutečných dopadech fast fashion stále mluví málo. Promluvil ale také o nových filmech i o tom, proč už nečte recenze.
Ve své nové knize Na konci světa znovu otevíráte téma fast fashion. Proč jste se k němu po letech vrátil?
Je to téma, které mě baví. Napsal jsem už dva romány – Zítra je taky den a Horkou jehlou. Oba se věnují tematice fast fashion a touto třetí knihou jsem se vrátil do světa, který dobře znám a mám ho rád. Vypráví příběh člověka, který pracuje pro mezinárodní korporace, vyrábí oblečení v Asii, v těch nejhorších továrnách, jaké si lze představit. Právě tam vzniká většina oblečení módních značek, které nosíme. Paradox těchto dvou světů mě vždycky zajímal, protože jsem byl u samotného zdroje. Byl jsem v továrnách, ve kterých pracovaly děti a vyráběly tenisky, které všichni nosíme a máme pocit, že jsou vyráběny způsobem, kterým bychom asi všichni chtěli. Je to ale úplně jinak.
Mluví se o tom už řadu let. Jsou podle vás dětská práce a špatné podmínky v textilních továrnách stále běžnou realitou?
No jasně. Řekl bych, že ještě ve větší míře než dřív. Vždyť už označení „fast fashion“ mluví za všechno. Vzniká jí každý rok dvakrát tolik. Zatímco já o tom píšu, poměry výroby se znásobují. Zhruba před pěti lety se o fast fashion začalo víc mluvit, ale nic se nezměnilo. Značky jako Zara, H&M, Primark a spousta dalších svou výrobu a produkci několikrát znásobily.
Co bychom tedy měli dělat? Přestat nakupovat fast fashion?
Tak to není. Jednotlivec nemůže změnit postup výroby. Fascinující je, že korporace dokázaly zodpovědnost za odpad převést na člověka, který si to kupuje. Oni sami od toho dávají ruce pryč. Na druhou stranu si myslím, že každý člověk má mít vlastní rozum. Všichni si hrajeme na to, jak jsme strašně chytří, tak bychom možná mohli začít přemýšlet nad tím, jestli si toho nekupujeme moc nebo jestli všechno potřebujeme. Bohužel diktát na sociálních sítích je zcela opačný.
Kniha Na konci světa vznikala tři roky. Co trvalo nejdéle?
Myslím, že aby kniha dávala smysl, byla literárně schopná a obsahově zajímavá, zabere to čas. Musí se přepisovat a měnit. Alespoň já mám ke knihám takový vztah. I proto mi to tak dlouho trvá. Zasahují do toho posléze i editoři, ale velmi často mi nechávají volnou ruku. Pokud jsem schopen držet se žánru a toho, co chci vyprávět, a dokážu udržet linii, není většinou moc prostor cokoli vyhazovat. Doufám.
Už jste zmínil, že jste v Asii pracoval. Jaká byla přesně vaše profese?
Vyráběl jsem pro různé značky montérky, boty, zimní oblečení… Podle toho, jakou zakázku jsem získal. Pracoval jsem tam patnáct let.
Proč jste odešel?
Začal jsem víc psát a živit se filmem. Tím, že se mi ve filmovém byznysu začalo dařit a zestárl jsem, už jsem nechtěl žít celý rok jen v zahraničí a trávit čas jen v továrnách.
O této problematice píšete jako o něčem, co by se nemělo dít, ale současně jste toho byl patnáct let součástí. Kdy jste si uvědomil, že je to špatně?
Uvědomoval jsem si to od prvního dne. Každé pochopení a poznání dané věci mi nabízelo nový pohled. Jen těžko může člověk o něčem mluvit erudovaně, když o tom nic neví. Já o tom mohu teď psát. Dokázal jsem pomoct lidem, kteří v továrnách pracovali. Dát jim peníze nebo jim vyjednat lepší platové podmínky, ale byli to jen jednotlivci, kteří si na chvilku ulevili. Jakmile jsem ale odletěl, spadli do toho samého kolotoče a systému.
Uvědomují si vůbec lidé, kteří v továrnách pracují, že s nimi není zacházeno dobře?
Nemají na výběr, jiná práce tam není. Musejí někde pracovat, protože jsou to nejlidnatější země na světě, a musejí se něčím živit a vydělávat si na jídlo. Nikdo se s nimi nebaví, neexistují tam odbory ani nic, co by bylo schopné situaci zvrátit. Žádné mezinárodní zákony, OSN nebo jiné organizace to nejsou schopny zastavit. Popravdě si myslím, že k tomu není ani žádná vůle, protože problém je tak obrovský, že ho nejde obsáhnout. Je to velmi komplexní téma a složitě se o něm hovoří ve zkratkách. Všechno se ale nějakým způsobem posouvá kupředu. Mladí Číňani už nechtějí pracovat za dolar, šestnáct hodin denně. Chtějí mít iPhone, jsou schopni nechat si vyříznout ledvinu, jen aby ho měli a mohli koukat na Tik Tok. Je to ale dobře?
Pomohlo by, kdyby se člověk nastavil na to, že bude nakupovat jen udržitelnou módu?
Nemůžete vědět, co se skutečně vyrábí udržitelně. I když to výrobce uvádí, jak můžete vědět, odkud je bavlna a že ji nesbíraly děti? Protože když se sbírá bavlna, je potřeba, aby měli lidé malé ruce a moc ji nezničili. Pak se bavlna naloží a objede celý svět na tankeru, který vyprodukuje tolik zplodin, že se nám o tom ani nezdá. Pak z toho někdo vyrobí tenisky, které označuje za udržitelné. A zase – je to správně, nebo špatně? Já nevím.
Jak se díváte na fenomén tržišť typu Temu nebo Shein?
Když jsem přiletěl kdysi dávno do Číny, byl jsem ve městě, kde byla spousta věcí, které na Temu nyní prodávají. Stavebnice, kancelářské potřeby… Teď jsou moderní velké nádoby na kafe, které už se tam válely před mnoha lety. Nevěděli ale, jak je k nám dostat. Podařilo se to až s rozmachem e-shopů a tržišť typu Temu, Shein a podobně. Ukázalo se, že všechny ty hlouposti, které neměly žádnou cenu a nikdo je nechtěl, se mohou v Evropě prodávat za tisíce. Podobné to bylo s Labubu. Hodně se také mluví o tom, že když si koupíte něco na Temu, budou vás Číňani šmírovat. Když ale řeknete něco do Googlu, zítra na to téma budete mít padesát reklam na sociálních sítích. Šmírují vás všichni. Je vlastně jedno, na jakém e-shopu nakoupíte. Je to otázka propagandy. Nejsem fanda komunistů ani Číny, ale vím, že podobné byznysové modely jsou velmi jednoduché. Temu bych nedoporučoval, ale když si tam nakoupíte pár zbytečností, které pak stejně vyhodíte, protože se zničí, nic tím nezhoršíte.
Jak moc jste vy sám podobný hlavní postavě v knize?
Jedná se o beletrii, ale všechny zážitky a situace, které jsou v ní popsány, jsou moje osobní, případně mých kamarádů. Nejedná se ale o literaturu faktu nebo o příběh, který by vycházel jen z mých vzpomínek. To bych si napsal deník. Věci, o kterých tam mluvím, jsem zažil, viděl nebo jsem byl jejich součástí. Vím, o čem mluvím a proč to říkám.
Nezasáhlo by větší skupinu lidí, kdybyste téma zfilmoval?
Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, jak velkou skupinu lidí mám zasáhnout. Už když jsem začal psát blog, mělo to ohromný dosah. Knihy jsou krásné v tom, že podporují fantazii a je to mnohem zábavnější způsob práce. Takový film by měl smysl dělat jen na evropské úrovni. Řešíme to a pracujeme na tom, abychom příběh dokázali ztvárnit, protože je pro mě hodně osobní. Jestli to mám ale někdy udělat, musí to dávat ekonomický smysl. To je v Česku prakticky nereálné. Současně se ale řeší překlady mých knih do angličtiny a měly by se distribuovat v Anglii. Ukázalo se, že o fast fashion nikdo nepíše. Mám šanci posunout se dál. Svět na tom nestojí. Chci to jen zkusit.
Příští rok má jít do kin váš nový film Po čem holky touží. Bude to podobné jako Po čem muži touží?
Je to tak. Mám rád komediální žánr. Něco se povede a něco moc ne, což je prostě nástraha komedie. Našli jsme ale způsob, jak vyprávět o mladých holkách, které už chtějí být dospělé, protože už mají dost toho, že jim radí „nudná“ máma. Jejich přání se splní a najednou zjistí, o čem dospělost vůbec vlastně je. Téma dospívání mě baví. Není to nic hlubokého, ale byla to zábava psát i točit.
Dále připravujete film Na hraně. O čem bude?
Je to film o mladých lidech, kteří se věnují freestyle lyžování. Bude se odehrávat v Krkonoších a je také o dospívání. Je to sice náročné natáčení, protože lyžování je složité natočit, ale těším se na to. Spolupracujeme se skicrossovou reprezentací a snažíme se připravit to tak, aby to bylo zábavné. Máme skvělé obsazení.
Bude tam hrát Jiří Langmajer? Skoro se zdá, že je to váš dvorní herec.
Nebude. Udělali jsme spolu spoustu věcí a už si od sebe potřebujeme odpočinout. Jirka se věnuje jinému natáčení a já se zase snažím točit s mladšími lidmi.
Záleží vám na tom, co se o filmu pak napíše?
Jasně, ale upřímně řečeno už to nečtu. Samozřejmě když jsem začínal, byl jsem z recenzí nervózní. Lidé mi nadávali a vyhrožovali, ale to se děje pořád. Myslím, že je ve finále jedno, jak to dopadne. Záleží ale na tom, jestli si film lidé oblíbí. Stalo se mi to už s Pohádkami pro Emu nebo Po čem muži touží, na který kritici nadávali, ale lidé se jím baví dodnes. Věřím v publikum. Chodit na ČSFD a číst si tam o sobě, jaký jsem blbec? To nedělám. Když se podívám na hodnocení filmů režiséra Martina Scorseseho, které mají 60 %, utvrdí mě to, že to nemá žádnou vypovídající hodnotu.
Já ve svůj talent a práci věřím a věřím tomu, že když o mé filmy má zájem producent, televize i tvůrci, se kterými spolupracuju, předpokládám, že vědí, co dělají. Jinak si přece mohou vybrat cokoliv jiného. Každý ví, jak věci udělat lépe, ale jen to málokdo doopravdy udělá. Pro mě je důležité udělat maximum při tvorbě a doufám, že lidé přijdou a naši práci ocení.
Natočil jste i dokument. V tom nechcete pokračovat?
Já bych moc rád, ale nemůžu všechno financovat ze svého. Chtěl bych natočit dokument o Zdence Fantlové, která přežila holokaust, ale nikdo mi nechce dát peníze. A když vám nabídnou desítky tisíc, nedá se to udělat pořádně. Ale určitě ho dotáhnu do konce.
Zdroje: autorský rozhovor s Rudolfem Havlíkem
Galerie: Režisér Rudolf Havlík pracoval 15 let v asijských továrnách, kde šijí oblečení děti: Je to obrovský problém a nikdo ho neřeší
