Alzheimer v rodině: Nesnažte se blízké vracet do reality, hrajte jejich hru, doporučuje odbornice Zikmundová

Jak se definuje Alzheimerova choroba a čím je způsobena?

Alzheimerova choroba je tzv. neurodegenerativní onemocnění, které postupně ničí mozkové buňky. Je nejčastější příčinou demence, která je jejím následkem. Projevuje se hlavně ztrátou krátkodobé paměti, což znamená, že člověk je schopen vyprávět o tom, co se mu stalo před dvaceti a třiceti lety, ale není schopen si vzpomenout, co měl dnes k obědu, zda snídal a podobně. V některých případech může docházet také ke změnám chování, mění se osobnost člověka. Zažili jsme případ, kdy klientka v životě neřekla sprosté slovo a v rámci této diagnózy byla velmi vulgární a rodina to těžce nesla. Lidé také nemají reálný odhad situace. Nevědí, k čemu se používá mikrovlnná trouba, co se dělá s pračkou, zkrátka nepoznávají předměty běžné denní potřeby.

Jaký je důvod vzniku Alzheimerovy choroby?

To se přesně neví. Biologickou příčinou vzniku je ukládání proteinu v mozku, vznik tzv. lézí, následné odumírání mozkových buněk a ztráta mozkových funkcí.

Souvisí Alzheimerova choroba pouze se stářím, nebo se může týkat i mladších lidí?

My sami jsme se setkali s klientkou v mladém věku – zhruba 50 let, ale primárně je Alzheimerova choroba nejčastěji spojována se stářím. Její riziko exponenciálně roste s věkem a po 65. roce života se každých pět let riziko zdvojnásobí. Když má nemoc časný nástup, je to spíše vzácná forma, ale může se objevit u lidí mezi 40 a 50 lety. V takových případech se nejčastěji jedná o nemoc dědičnou, způsobenou genetickými mutacemi. V globále se však spíše týká seniorů.

Dá se odhadnout, jaké skupiny mají větší předpoklady, že se jich choroba bude jednou týkat?

Jak už bylo řečeno, jsou to senioři, ale existuje spousta rizikových faktorů. Jedná se o genetiku, kdy se v rodině už po několik generací toto onemocnění objevuje. Až čtyřikrát častěji jsou také postiženy ženy. Samozřejmě také lidé se zhoršeným zdravotním stavem, kteří jsou například postiženi hypertenzí, cukrovkou nebo vysokým cholesterolem, mohou mít předpoklady ke vzniku Alzheimerovy choroby. Dále se jedná o lidi s nižším vzděláním a ti, kteří nevedou společenský a duševní život. Mají tak nižší kognitivní rezervu, což je schopnost mozku vyrovnat se s poškozením.

Existuje nějaká osvědčená prevence?

Prevence, která by vám stoprocentně zaručila, že u vás nemoc nevypukne, neexistuje. Dá se ale snížit riziko, případně zpomalit její nástup. Prevenci bychom se měli věnovat celý život, a to nejen v případě Alzheimerovy choroby, ale i dalšího onemocnění. Každopádně klíčové oblasti prevence zahrnují duševní aktivitu, trénování mozku a učení se novým věcem. Studium jazyků je jednou z nejlepších prevencí vzniku neurodegenerativních onemocnění. Pak samozřejmě fyzická aktivita – pravidelný pohyb, kdy se mozek lépe prokrvuje a tvoří se nová nervová spojení. Součástí prevence je i zdravá strava, protože jak už jsem řekla, vysoký cholesterol, cukrovka a hypertenze jsou velmi rizikové faktory pro vznik Alzheimerovy choroby. Velice důležité je i udržování sociálních kontaktů a aktivní společenský život.

Jaké jsou nejdůležitější zásady při jednání s člověkem, který má Alzheimerovu chorobu?

Primárně musíme být trpěliví. Lidem s Alzheimerovou chorobou se často mění chování. Nemají reálný náhled na situace a mohou vám říct věci, které by normálně nemysleli vážně. Vůči rodinným příslušníkům se tito lidé často chovají až agresivně, jsou vulgární. Ale není to tak, že by chtěli ublížit. Určitě se na ně nesmíme zlobit, ani když vůči nám použijí nějaké sprosté slovo. S těmito lidmi bychom měli komunikovat jednoduše, používat krátké věty a mluvit zřetelně. Není dobré skákat z tématu na téma. Velice pomáhá vytvoření režimu a rutiny, což se pro ně stává jistotou. Vidíme to i u nás v zařízení. Když k nám přijde člověk, který žil sám, byl upnutý jen na televizi a stával se apatickým, tak v rámci pravidelného režimu – snídaně, aktivity, oběd, odpolední aktivity, svačina, večeře – se klient cítí lépe. Takže i když se vám zdá, že si to nebude pamatovat, pravidelná rutina může mít na duševní stav velmi pozitivní vliv.

Čeho bychom se měli především vyvarovat?

Lidem s Alzheimerovou chorobou by se neměly dávat složité úkoly. Pokud chce někdo s blízkým člověkem, který touto chorobou trpí, pracovat a vytvářet mu aktivitu, vždy by měla být úměrná stavu, aby člověk nebyl nešťastný z toho, že něco nezvládne. Pokud je to v jejich silách, měli bychom je zapojovat do jednoduchých domácích prací, jako je utírání nádobí a prachu, zametání a podobně. Největší potíž v rámci komunikace s člověkem s demencí, bývá to, že se je snažíme vracet do reality.

Můžete uvést nějaký příklad?

Například, když vám maminka bude říkat, že jí volala sousedka, že za chvíli přijde a vy víte, že to tak není. V takovém případě není vhodné jí vnucovat, že se mýlí. Maminku to akorát rozčílí, dostane se do agrese a zbytečně vznikají konflikty. U nás to přirovnáváme k příkladu, kdy budete tvrdit, že vás strašně bolí záda. Tato bolest není vidět a když vás bude někdo přesvědčovat, že jste v pořádku a že vás nic nebolí, taky vás to rozčílí. Lepší je to nechat být. Odkývat to nebo odvést téma jinam či říct, že vám teď ta sousedka volala, že nakonec nepřijde. Zkrátka s nimi jejich hru hrajte.

Jak pomoct člověku, který je přesvědčený, že mu nic není a nechce spolupracovat?

To je vždy velice náročná situace. Často je to přesně tak, že se člověk s tímto onemocněním, především v počátečních stádiích onemocnění, cítí v pořádku a nemá pocit, že potřebuje pomoc. Když však už sebe ohrožuje na zdraví – pouští plyn, zapomene zavřít kohoutek, dává do mikrovlnky věci, které se tam dávat nesmějí – je to velmi složitá situace. Takový člověk je stále svéprávný a pokud odmítne lékařskou péči a intervenci okolí, bývá to velký problém. Často to musí dojít do stavu, kdy je rodina nucena volat záchrannou službu. Ta pacienta převeze na gerontopsychiatrii, kde člověk může být umístěn takzvaně na detenci, bez souhlasu s hospitalizací.

Není možné situaci řešit jinak?

Pokud má rodina dobrý vztah s praktickým lékařem, je možné odvézt blízkého na běžnou preventivní prohlídku, při které praktický lékař změří tlak, zeptá se na pár věcí a může doporučit návštěvu psychiatra. Na tuto otázku je zkrátka velmi těžké odpovědět. Situace jsou často neřešitelné a rodinní příslušníci tím trpí nejvíc. Když váš blízký nechce nic řešit, tak se kolem něj střídá celá rodina a pečující pak sami končí v ordinacích psychiatrů. Nemocný je zabezpečený, cítí se dobře, ale pečující tím trpí. A je jen otázka času, kdy bude nezbytné zavolat právě záchrannou službu.

Je možné starat se o člověka s Alzheimerovou chorobou doma bez profesionální pomoci?

Já myslím, že ne. Není to tak, že by člověk s Alzheimerovou chorobou musel být okamžitě umístěn do pobytového zařízení. Existuje spousta služeb, které pomohou se o nemocného postarat, ať jsou to stacionáře, odlehčovací služby, terénní služby, osobní asistence atd. Bez těchto složek je však péče o člověka s Alzheimerovou chorobou v domácích podmínkách až nemožná. K tomuto člověku jste uvázáni 24 hodin 7 dní v týdnu. Nemůžete nikam odjet, nemůžete jet na dovolenou a často tím trpí i rodinné vztahy. Když se dcera stará o svou nemocnou matku, nemá čas na vnoučata nebo na své děti. Rodiny se snaží nemocného zaopatřit na 110 procent, ale pak zapomínají na sebe.

Co byste poradila lidem, kteří právě tuto situaci řeší?

Určitě by se měli obrátit na Českou alzheimerovskou společnost, kde jsou lidé s obřími zkušenostmi a mohou je prvotním procesem provést.

Zdroj: Rozhovor s Barborou Zikmundovou