Být „tou druhou“ není vždycky volba: Zpovědi milenek, které si role milenek nevybraly

To, že je v některých vztazích nevěra, nejspíš není žádnou novinkou. Pro některé ale může být překvapivé, jak je častá. Podle průzkumu American Association for Marriage and Family Therapy mělo někdy aféru 25 % mužů a 15 % žen. Kromě toho podle studie z letošního roku jsou dvě třetiny uživatelů na seznamovací aplikaci Tinder zadaní. To nejsou moc hezká čísla, ale je potřeba si uvědomit, že to nelze soudit bez kontextu.

Ta druhá, co si myslí, že je první

Jedna moje kamarádka, říkejme jí třeba Adéla, mi vyprávěla příběh o tom, jak se stala něčí milenkou, aniž by to věděla. „Je super. Nejenom, že se mu líbí, jak vypadám, ale dost poukazuje i na to, že jsem chytrá,“ říkala mi tehdy nadšeně chvíli potom, co se poznali. „Už jsem byla i u něj doma a má to moc hezký,“ zmiňovala taky. Jenomže po pár týdnech vyplavalo na povrch, že jeho doma vlastně není jeho doma, ale jeho přítelkyně...nejenom, že tam bydleli spolu – byl to vyloženě její byt. Jednoduše schoval její fotky a kartáček a nebylo mu blbý si tam někoho přivést, když byla pryč. Adéla si tenkrát vážně myslela, že našla někoho výjimečného, ale našla tak akorát výjimečně dobrého lháře. Celou situaci odhalila tak, že se s nimi oběma potkala na jedné akci. S holčinou se dokonce znala, jak zjistila. Když obě přítelkyně zjistily, o co jde, vůbec to nebylo příjemné. Pro nikoho. Ale zejména ne pro dotyčného lháře.

Adéla si tedy (logicky) do této chvíle myslela, že je jediná. Kromě toho, že jí lichotil, jí věnoval i patřičnou pozornost – byli spolu na výletě, na večeři, a to z jeho iniciativy...rozhodně nešlo jenom o sex. Žádná žena nechce být jen tak tou druhou.

„Našla jsem toho pravého, ale je ženatý“

Některé ženy se ovšem nechají trochu ošálit. Opět to nedělají kvůli tomu, že by chtěly být „tou druhou“, jednoduše uvěří, že svá slova dotyčný myslí vážně.

To se přihodilo mojí další známé, přezdívejme jí Hanka. Dlouhé roky si nemohla nikoho najít, navíc když je vám téměř čtyřicet, je to ještě o něco složitější. U ní v práci se ale objevil jeden muž, se kterým si vyloženě sedla. Měli stejný humor, bylo jim vedle sebe dobře a i v práci souzněli. Háček byl v tom, že byl ženatý. „Vysvětlil mi ale, že jim to s ženou už roky nefunguje a že se stejně budou rozvádět,“ objasňovala mi Hana. Jenomže k rozvodu pořád nějak nedocházelo. Její milenec jí vždy nějak objasnil, proč se ten rozvod teď nehodí – hodně věcí v práci, špatná finanční situace, nemocné dítě… Když hledal další výmluvu, proč to své ženě teď nechce říct, došly Hance nervy. Pohádali se a z něj vypadlo, že se teď nerozvede, protože „jak by to vypadalo“. Potom to ukončila. On se rozloučil konkrétně se slovy: „Ty jsi ta pravá, ale potkali jsme se v nepravý čas.“ To žena, která ztratila několik let života milostným poměrem s mužem, s nímž měla chemii, stejné zájmy a rozuměla si s ním – ale on byl ženatý – opravdu slyšet nechce.

Podobnými příběhy by se dalo pokračovat. Rozhodně jimi nechceme hájit nevěru, jak by se mohlo zdát. Jen chceme upozornit na to, že nic není černobílé a že je za ni zodpovědný zejména ten, kdo podvedl, ne ta, s kterou vás podvedl.