Češi jsou lhostejní a smrkají na ulici, říká Běloruska, která zde žije. Domů nemůže, bojí se trestu za podporu Ukrajiny

„Ve druhém ročníku univerzitního studia v Minsku naši školu zavřeli a měla jsem dvě možnosti,“ vzpomíná na rok 2005 Maryja. Buď by pokračovala na státní univerzitě, ale po jejím skončení by musela dva roky „odpracovat“ pro stát, nebo dostudovala na soukromé škole. Jenže na to nebyly prostředky, maminka jí zemřela a otec kromě Maryje živil i jejího mladšího bratra. Řešení nabízelo studium v zahraničí. Nejdříve uvažovala o Německu, protože uměla jazyk, ale tam bylo těžké sehnat víza, pak přišla nabídka studia v Praze.

Mohlo by se vám líbit

Exkluzivní rozhovor s bratrem dívky zmizelé před 25 lety v Albánii: Až s vlastními dětmi mi došlo, co naši prožívali

Pohádkový Krumlov

„Česká republika si zvolila mě,“ říká s úsměvem a vysvětluje: „Maminka kdysi dovezla z Československa pohlednici, kde byl zámek, o kterém jsem jako malá snila, že ho někdy uvidím. Po pár měsících v Česku jsem jela na výlet do Českého Krumlova a zjistila, že to je ten pohádkový skvost z pohlednice…“ Tehdy jí došlo, že Česká republika bude jejím novým domovem.

Čeština z hospody

„Na začátku jsme byli s ostatními dvanácti studenty z Běloruska v takové své bublině. Profesoři požádali české studenty, aby nás vzali mezi sebe, o což se snažili, ale mimo univerzitu šlo o dost vlažný přístup.“ To byl první šok. „U nás jsme zvyklí se o lidi postarat, pozvat je k sobě domů, začlenit je, tady to šlo ztuha. Češi si k sobě jen tak někoho nepustí,“ vzpomíná a pokračuje: „Navíc jsme měli jazykovou bariéru,“ říká Maryja. Když to šlo, studovali z rusky psaných knih, jinak se slovo po slově prali s českými skripty. Každý přeložil několik stran a sdílel je s ostatními. „Bylo to tvrdé, ale jazyk jsme se díky tomu naučili celkem rychle,“ sděluje Maryja. Přiznává, že ale uměli „akademickou češtinu“, ne běžnou. Tu se musela naučit v hospodě, říká s úsměvem.

Na knedlíky si zvykala

Nyní pracuje jako vysoce postavená manažerka, má i české občanství, vlastní byt, malého syna a spokojené manželství. „V Česku bych už nejradši zůstala,“ říká, ale zároveň nevylučuje, že se možná budou kvůli manželově práci stěhovat. Prahu ale považuje za nejkrásnější evropské město a oceňuje mimo jiné bezpečnost. „Pokaždé, když přejedu přes Karlův most, tak žasnu,“ říká. Nejradši má české pivo, na knedlíky a olomoucké tvarůžky si prý zvykala dlouho. „K nakládanému hermelínu jsem se už projedla,“ směje se.

Mohlo by se vám líbit

Britský velvyslanec Matt Field: Co ho v Česku překvapilo nejvíc, jak mu u nás chutná a co mu tady chybí

Nepřípustné smrkání

„Jen mě někdy překvapuje lhostejnost lidí,“ přiznává a dodává, že v Bělorusku byla občanská sounáležitost větší. Když se někdo například pral nebo si lidé nadávali, ostatní chtěli oběti pomoci. Tady se spíš setkává s tím, že lidé dělají jako by nic a mizí pryč. „U nás je také společensky nepřijatelné smrkat na ulici nebo jinde mezi lidmi,“ podotýká a sděluje, co ji ještě zarazilo: „V Česku se lidé obecně víc zdraví. Když se vejde do obchodu, ve společnosti i mezi cizími lidmi… U nás zdravíme jen známé.“ Zároveň přiznává, že zejména v počátcích, když nemluvila úplně plynně česky, na ni kolikrát byli lidé zlí. Celkový přístup k cizincům byl před dvaceti lety velmi rezervovaný, nyní už je to prý lepší.

Komunistické praktiky

V Bělorusku nebyla už několik let, ale informace o tamější situaci má od známých a rodiny. „Když jste cizinec, bude se vám Bělorusko líbit, má krásnou přírodu, památky, lidé jsou pohostinní, jídlo je skvělé, není tam draho a nic vám nehrozí,“ popisuje, ale zároveň upozorňuje, že praktiky, na které jsme byli zvyklí z dob komunistického Československa, bohužel v Bělorusku stále fungují. Místní nikdy nevědí, kdy si pro ně můžou přijít a proč. „Tam se nikdo nemůže cítit úplně v bezpečí,“ podotýká Maryja. Lidé mohou být dle jejích slov odsouzeni nebo zadrženi neprávem prakticky bez důvodu jen na základě udání nebo domněnky. „Bojím se tam jet, protože mám partnera a část rodiny z Ukrajiny a za podporu Ukrajiny jsou v Bělorusku postihy. Mohou vás odsoudit až k několika rokům vězení. Ať už za převod peněz na nějaké iniciativy, nebo lajkování příspěvků na sociálních sítích a podobně.“ Druhý důvod, proč do Běloruska nejede, jsou děti. „Mám pořád i běloruské občanství, kterého mě úřady jen tak nezbaví. V takovém případě by po opuštění země musely mít moje děti i běloruský pas, který by jim ale vystavili jen těžko,“ popisuje patovou situaci. Její rodina za ní vycestovat také nemůže, nedostali by víza. „Přála bych si ještě vidět tátu, sestru, ukázat dětem, kde je pohřbená jejich babička, ale to se asi jen tak nepodaří,“ říká na závěr se smutkem v hlase.

Zdroj: autorský text, rozhovor s Maryjou původem z Běloruska