Dokud neuzavřu kroužek, jako bych necvičila: Jak poznat, že se radost ze sportu mění v posedlost výsledky

Motivace, nebo zpytování svědomí?

Řekla jste si někdy: „Dnes se mi vůbec nechce, ale musím, jinak se mi na hodinkách neuzavře kroužek“? Pokud ano, soucítím s vámi. Možná jste byla unavená, potřebovala jste klid, tělo si říkalo o pauzu – ale vy jste stejně šla cvičit nebo alespoň vyrazila na procházku. Ne proto, že byste měla chuť či že by vám pohyb dělal radost, ale proto, že by vás pálilo svědomí, kdyby se ten modrý, červený nebo zelený kruh na hodinkách neuzavřela. Nedej Bože, když hodinky zahlásí větu: „Zvládnete to! K dokončení kroužku zbývá jen 25 kalorií. Stačí 10 minut procházky!“ Tak to už tuplem jdete. I přes to, že se vám vůbec nechce.

Mohlo by se vám líbit

Příznaky přetrénování: Jak poznat, že to s cvičením přeháníte? Odborník Jakub Milý radí, jak tomu předejít

Možná, že se v tuto chvíli zarážíte nad mojí myšlenkou. Na povzbuzujících zprávách, které od chytrých hodinek pravidelně dostáváte, přeci není nic špatného. Naopak! Ten nenápadný náramek na zápěstí se nám přeci snaží pomoct a motivovat nás k pohybu ve chvíli, kdy se nám nechce. Ano, věřím, že někde na začátku toho všeho opravdu stála myšlenka, která měla pozitivní cíl. Vnímáte ale, jak se to postupem času zvrtlo?

Digitální svět nám v posledních letech přinesl dokonalou iluzi motivace. Hodinky nás chválí, aplikace posílají upozornění, statistiky rostou. Všechno to vypadá jako cesta k lepším výsledkům. Jenže někde po cestě jsme ztratili to nejdůležitější: vztah sami k sobě. Najednou se totiž neptáme „Jak se cítím?“, ale „Kolik procent z kroužku jsem dnes splnila?“. Postupně nás přestávají zajímat věci, které jsou úplně běžné – například, že jsme si koupily novou knihu, že jsme se zasmály, že jsme si daly horkou sprchu a cítily se lépe. Zajímá nás, jestli se to počítá. Jestli to hodinky uznaly. A kolik nám zbývá do uzavření kroužků.

Tichá posedlost uzavíráním kroužků

K napsání tohoto textu jsem si byla tentokrát inspirací já sama. Před několika lety jsem totiž, stejně jako velká část naší planety, propadla trendu chytrých hodinek a jedny si také pořídila. Sice jsem sama sobě slíbila, že se mě posedlost uzavíráním kroužků týkat nebude, ale znáte to – člověk míní, život mění. A tak netrvalo dlouho a pocit sebeuznání a naplnění poté, co hodinky zavibrovaly s gratulací ke splnění, se dostavil. A touha po něm se zvyšovala.

Mohlo by se vám líbit

Vypnout, smazat, zahodit: Proč by si každý z nás měl občas dát detox od sociálních sítí?

Zamyslela jsem se tedy nad tím, čím to je. Nabyla jsem totiž pocitu, že jakmile můj pohyb není zaznamenán a já nejsem hodinkami pochválena, jakoby se nepočítal. Jako bych zapomněla na to, že sportování je úplně o něčem jiném. Je to totiž prokletí této digitální doby – stejně jako v případě sdílení na sociálních sítích. Jakmile tam něco nedáte, stalo se to vůbec? Byla jste na dovolené, když jste odtud nepřidala ani jedno story na Instagram? A najednou to všechno dává smysl. Potřebujeme záznam o tom, že se to stalo.

Jak z toho ven?

I přes slib, který jsem dala sama sobě, jsem propadla touze po digitálních záznamech pohybu. A věděla jsem, že to nevede k ničemu dobrému. Zprávy od mých hodinek o tom, že zbývá jen kousek k uzavření kroužku, mě nemotivovaly, ale frustrovaly a „užíraly“. A tak, jakkoliv směšně to může znít, jsem sebrala odvahu a šla jednou běhat bez hodinek. Bez nutkání neustále kontrolovat vzdálenost, tempo nebo rychlost – a povím vám, že takhle lehce se mi dlouho neběželo.

Zanedlouho poté jsem si pořídila i klasické analogové hodinky, které jsem postupně vyměnila za ty digitální. Většinou jsem si to odůvodnila outfitem, ke kterému se chytré hodinky zkrátka nehodily – a fungovalo to. Neříkám, že jsem se digitálních hodinek vzdala úplně, stále tvoří pevnou součást mé běžné výbavy. Jen jsem se postupně naučila jim nedávat takovou váhu. Na kroužky a upozornění, které mě mají motivovat, se snažím nedívat. A věřte nebo ne, docela to funguje.

Na závěr je důležité si připomenout, že zdaleka nejde o to vzdát se cílů. Cíle jsou skvělé – dávají nám směr, pomáhají vytrvat. Není ale dobré, když se z pomocníka stane pán. Hodinky vám můžou připomenout, že jste dlouho seděla. Nemají ve vás však vyvolat pocit selhání ve chvíli, kdy nemáte splněno. A navíc jen vy sama nejlépe poznáte, kdy si opravdu potřebujete odpočinout a co říká vaše tělo. A hlavně přesvědčit svou hlavu, že nějaké digitální kroužky nemají v reálném světě žádnou opravdovou hodnotu.

Zdroj: autorský článek

Mohlo by se vám líbit

Glosa: Touha po dokonalém těle je začarovaný kruh. Jak z něj vystoupit a najít zdravý vztah k cvičení?