Nejdřív nos. Pak víčka. Potom možná trochu rty. Nebo obráceně. Jen maličko, aby to vypadalo přirozeně. Jenže co když se po každé úpravě objeví další věc, která nám na sobě samých začne vadit? Plastické operace už dávno nejsou výsadou hollywoodských hvězd. V Česku se staly běžnou součástí péče o vzhled a zajímají se o ně stále mladší lidé.
Kdy je ale touha něco na sobě změnit ještě zdravým rozhodnutím a kdy už se člověk snaží operací opravit něco, co se nachází úplně jinde než v zrcadle? Estetická medicína se za poslední desetiletí změnila z tématu, o kterém se šeptalo, na něco, co se probírá stejně samozřejmě jako nový účes. V Česku dnes fungují desítky klinik plastické a estetické medicíny a ročně se u nás provádí kolem 30 tisíc zákroků. Češi za ně utratí více než dvě miliardy korun a zájem o estetické zákroky každý rok narůstá. A mění se i klientela. Zákroky už nejsou doménou žen po padesátce. Na kliniky přicházejí také muži a lidé kolem dvaceti let. Pokud jde o mladší klientelu, tam je největší zájem o úpravu nosu nebo prsou. Takže ano, plastika už rozhodně není „tajná operace, o které se nesmí mluvit“. Otázka ale zní: Co se děje v hlavě, když nám jedna úprava přestane stačit a chceme víc?
Chcete si nechat „opravit“ nos, protože ho máte jen normální, ale chcete ho mít hezký? Co když ve skutečnosti nejde o nos? Tělesná dysmorfická porucha neboli BDD je stav, při kterém se člověk nadměrně zabývá domnělou vadou svého vzhledu. Ta přitom může být pro okolí sotva patrná, nebo vůbec neexistovat. Člověk ale může trávit hodiny před zrcadlem, porovnávat se s ostatními, kontrolovat svůj vzhled na fotografiích nebo se naopak zrcadlům úplně vyhýbat. A vzniká začarovaný kruh. Nejdřív přijde na řadu nos. Pak brada. Víčka. A tak dál. Podle jedné velké studie se tahle porucha vyskytuje mezi lidmi, kteří využívají zákroky plastické chirurgie, kolem 19 procent. Neznamená to samozřejmě, že každý pátý člověk na klinice trpí tělesnou dysmorfií. Ukazuje to ale, jak důležitá je při estetických zákrocích psychika. A hlavně: operace nemusí vyřešit problém, který ve skutečnosti není fyzický.
Když pořád nejsme spokojení
Na plastických operacích je zajímavá jedna věc: často nám neslibují jen nový vzhled. V hlavě si k němu přidáme celý nový život. S novým nosem budeme sebevědomější. S menším břichem šťastnější. S hladším čelem mladší. S větším poprsím přitažlivější. Jenže lidský mozek je v tomhle trochu potvora. Po zákroku může přijít úleva, radost a pocit, že jsme konečně něco vyřešili. Pokud je ale skutečným problémem nízké sebevědomí, úzkost nebo zkreslené vnímání vlastního těla, pocit nemusí vydržet. Výzkumy pacientů s BDD například ukazují, že kosmetické zákroky u této skupiny často nevedou k vyřešení samotné poruchy. Jinými slovy: nový nos může být skutečně nový. Ale způsob, jakým se na něj díváme, může zůstat úplně stejný. A potom přijde další konzultace.
„Podívej na ni. Vypadá úplně přirozeně.“ Jistě. Po třech filtrech, perfektním světle, konturování, retuši a dvaceti pokusech o selfie. Neříkejte, že jste to nezkoušeli taky: vypadat co nejlíp na fotce, kterou chcete postovat. Sociální sítě totiž poněkud podivně změnily naše měřítko normálnosti. Dřív jsme se srovnávali hlavně s lidmi kolem sebe. Dnes můžeme během pěti minut vidět stovky dokonale vypadajících tváří z celého světa. A algoritmus nám samozřejmě nepřipomene, že jde o pečlivě vybraný výsek reality. Výzkumy přitom jasně naznačujísouvislost mezi používáním sociálních sítí, nespokojeností s tělem a větší ochotou uvažovat o kosmetických zákrocích. Odborníci z Medicom Clinic upozorňují na podobný trend i v Česku: sociální sítě podle kliniky mění vnímání vzhledu zejména u mladší generace a přispívají k tomu, že estetické zákroky přestávají být tabu. To je vlastně docela zásadní změna. Když se plastická operace stane běžnou součástí života, zmizí stigma. Což může být dobře. Ale zároveň může zmizet i přirozená otázka: Opravdu to potřebuji?
Snaha vypadat přirozeně
Dnešním trendem už není nutně dramatická proměna. Naopak. Podle primáře Pavla Horyny z Medicom Clinic se estetická chirurgie v posledních letech posouvá směrem k co nejpřirozenějším výsledkům a méně invazivním metodám. Pryč jsou doby, kdy byl ideálem na první pohled rozpoznatelný silikon nebo obličej bez jediné vrásky. Dnes chceme vypadat jako my. Jen trochu lepší my. A ideálně tak, aby to nikdo nepoznal. To je možná nejčastější estetické přání současnosti. Jenže v tom může být další past. Když je změna malá, snadněji si řekneme, že vlastně o nic nejde. Jedna injekce. Jedno víčko. Jeden drobný zákrok. A pak ještě jeden. Není přitom rozhodující samotný počet zákroků. Důležitější je, proč je podstupujeme a co od nich očekáváme.
Pro mnoho lidí může znamenat skutečné zlepšení kvality života, ať už jde o rekonstrukční operaci, úpravu vrozené vady nebo změnu vzhledu, která člověka dlouhodobě trápila. Psychologická červená vlajka se rozsvítí spíš tehdy, když se kolem vzhledu začne točit celý život. Když člověk tráví nepřiměřeně mnoho času kontrolováním svého obličeje. Když neustále hledá další nedokonalost. Když od zákroku očekává, že vyřeší vztahy, sebevědomí nebo pocit vlastní hodnoty. Nebo když žádná změna nikdy nepřinese dostatečně dlouhou úlevu. Zkuste si udělat docela jednoduchý test. Před další konzultací se zeptejte sami sebe: Kdyby mi někdo zaručil, že si mého vzhledu nikdo jiný nikdy nevšimne, chtěla bych ten zákrok pořád? Pokud ano, možná opravdu jen chceme něco změnit. Pokud ne, možná bychom tentokrát místo kliniky měli navštívit někoho, kdo se zabývá tím, co máme v hlavě.
Zdroj: Autorský text, TZ Medicom Clinic, Springer Nature, PubMed, ISAPS Global Survey, The Guardian, Medical News Today
Miss World Taťána Kuchařová: Kdo ji v životě podržel, když jí bylo nejhůř?
