Ženy dokážou ublížit víc než muži, říká Martina Ptáčková, mistryně světa v bojových sportech a tanečnice ze StarDance

Říkají vám princezna bojovnice. Jak tahle přezdívka vznikla a jak se s ní ztotožňujete?

Tahle přezdívka vznikla proto, že mám v sobě dvě stránky. Jedna je bojová, a druhá něžná, protože jednak ráda předvádím svatební šaty a ráda pomáhám lidem kolem sebe. Takže spojení princezna bojovnice je vlastně dost přesné. A je to i název mojí knížky a nádherně mě to vystihuje.

Jak se vám daří spojovat jemnost a sílu, dvě vlastnosti, které si lidé často neumí představit vedle sebe?

Mně se ten kontrast líbí. Každý den jsem trochu jiná. Někdy mám náladu, kdy se cítím sebevědomě a silně, jindy mám slabší chvilku. Ráda to střídám. Jdu na trénink, tam se s někým poperu, a pak si obleču hezké šaty a jdu si zatancovat. Je fajn být občas jiná.

Jak lidé reagují, když zjistí, že děláte bojové sporty, a přitom působíte velmi žensky?

Já to ani moc neříkám, protože mi stejně nevěří. Slyším často vtípky typu „tak to si musíme dát pozor“, nebo „ty mě určitě zbiješ“. Chápu to, nevypadám jako typická bojovnice, takže to nikomu nezazlívám.

Setkáváte se s předsudky, že žena, která dělá bojové sporty, musí obětovat svoji ženskost?

Určitě ano. Já vypadám i chovám se jako holka, jiné bojovnice jsou spíše klučičí. Každá jsme jiná a rozhodně není pravda, že by ženskost musela jít stranou.

V čem můžou bojové sporty ženám naopak pomoci?

Můžou si pak víc věřit, že se mohou ubránit. A když v životě potkají nějakou překážku, lépe ji zvládají. To je podle mě asi nejvíc.

Když jste začínala, bylo těžké získat si respekt ve světě, kde dominují muži?

Určitě bylo. Každý začátek je těžký. Kdybych ale neukázala, že jsem dobrá, nevzali by mě mezi sebe. Ale nemám jim to za zlé. Musíte si prostě ten respekt vybojovat, což není lehké, ale patří to k tomu. Kdybych dělala něco, co se od žen očekává, že budou dělat, tak by asi takové předsudky nebyly.

Mají předsudky jen muži?

I ženy umí být zlé. Ve StarDance to byly právě ženy, kdo mi psal nejhorší komentáře.

StarDance pro vás byla asi velká výzva, co vás překvapilo nejvíc?

Jak moc umí být lidé zlí. Čekala jsem kritiku, věděla jsem, že nejsem tanečnice, ale ta vlna hejtů… na to jsem připravená nebyla. Pomohl mi hodně táta. Řekl mi, že to je součást úspěchu, a že čím víc jsem vidět, tím víc toho přijde. StarDance mě naučila, jak se postavit víc sama za sebe. Myslím, že od té doby jsem silnější, že mě rozhodí méně věcí a že umím lépe improvizovat.

Chodíte ještě tančit?

Občas ano, ale už jen standard. Udržuji se v kondici, abych to nezapomněla. Boty už jsou ale pořádně ošoupané, asi si budu přát nové od Ježíška. Ale ty staré si vystavím, jako vzpomínku, stejně jako mám vystavenou svoji tenisku, když jsem měla úraz na saních. Taneční boty budou taky moje trofej.

Jak vnímáte tlak společnosti na to, jak by měla žena vypadat, chovat se nebo působit. Zvláště když reprezentuje sílu a boj.

Společnost má pořád vůči ženám předsudky. Viděla jsem to i ve StarDance, kde si všichni představovali ženu jako křehoučkou a hubenou, ne ženu, která má svaly a říká svůj názor. Ta jim pak připadá jako moc sebevědomá, namachrovaná, nafoukaná. Myslím si, že to řeší asi hlavně lidé, kteří se nudí.

Co podle vás znamená být ženou v bojovém sportu? V čem je to jiné?

Ženy do toho dávají víc emocí. Muži si dají přes pusu a pak jsou kamarádi, holky si to berou víc osobně. Mezi ženami je větší konkurence, někdy si dělají i naschvály, což nechápu.

Sama bojové sporty učíte, jste na své svěřenkyně jiná?

Jistě, nechci, aby si procházely tím, čím kdysi já jako malá holka, kdy na mě trenérka žárlila a dávala mi to sežrat. Chci, aby si ty moje holky pomáhaly. Hodnota člověka je v tom, jaký je, ne kolik trofejí má.

Musí ženy bojovat i mimo ring, třeba za respekt, rovnost a uznání?

Musíme. My ženy se pořád musíme obhajovat, že jsme něco udělaly, jestli jsme dost dobré, jestli jako máma můžu dělat bojový sport. To chlapovi nikdo neřekne. Žena pořád bojuje za respekt.  

Co byste poradila ženám, které se bojí, že když budou silné, potlačí tím svou ženskost?

Ať počkají na toho správného partnera, který je bude akceptovat. Neměnit se jen proto, že to někdo čeká. Sílu bychom v sobě neměly potlačovat.

Jaké vlastnosti podle vás musí mít skutečný šampion, nejen v ringu, ale i v životě?

Člověk se může narodit jako šampion, ale spousta věcí se dá naučit. Není to už jen o talentu, ale o píli. Musíte být odolný, empatický. Naslouchám, co mi říká okolí, ale vyberu si z toho jen to, co mi může pomoci, ale stejně mě nezastaví, abych to dělala po svém. Nesmíte litovat ničeho, co uděláte.

Jak se dá naučit odolnosti?

Překážkami, které musíte překonat. Já si třeba musela všechno zasloužit. Jako dítě jsem nic neměla, měla jsem staré chrániče a roztrhané tričko. Dnes to mají děti jinak, rodiče je přivezou na trénink a zase je odvezou. Mně moje zkušenost naučila nevšímat si toho, co o mně ostatní říkají. Vždycky jsem si jako dítě představila nějaký problém, překážku, a vždycky jsem si to nakouskovala, abych to zvládla.

V knize Princezna bojovnice, kterou o vás sepsala Fatima Rahimi, mluvíte otevřeně i o šikaně, kterou jste jako dítě zažívala. Proč?

Protože je potřeba, aby to lidé věděli. Protože mají zkreslenou představu o úspěchu. Mají pocit, že úspěch nebolí, ale úspěch bolí. Neznamená to, že když je někdo úspěšný, že je automaticky šťastný. Kdyby věděli, kolik je za tím práce, tak by asi úspěšní být nechtěli.

Co byste poradila svému mladšímu já, které tehdy čelilo šikaně?

Ať není tak vystresované, protože všechno dobře dopadne. Ať si nebere všechno moc osobně a aby nedělala všechno perfektně. Všechno nemusí být perfektní, důležité je užít si tu cestu, nejen sledovat cíl.

S bratrem máte projekt Šikana do klece, kdy učíte děti bránit se šikaně. Co vás na dětech nejvíc překvapuje?

Jak jsou upřímné a čisté. Řeknou vám úplně všechno. To je důvod, proč s nimi ráda pracuji. A taky, že v sobě mají hravost. Beru si z nich příklad, z jejich otevřenosti.

Zdroj: Autorský rozhovor

Vy v sobě ale tu dětskou hravost máte…

Já jsem takové přerostlé dítě, hodně mě inspiruje táta. Je zodpovědný, ale když je s dětmi, umí dělat kraviny. Žijeme jen jednou, tak proč nebýt odvážný? A já nemám ráda gaučové povaleče, kteří jen kritizují. Úspěšný člověk přece nikoho neshazuje.