Marek Epstein: Nikdy jsme se neměli tak dobře jako teď, ale vlastnoručně si pod sebou podřezáváme větev

Vaše nová kniha nese název Koketérie. Do jaké doby jste její příběh zasadil?

Můj příběh se odehrává na ploše třiceti let. Začíná před válkou a pak sledujeme hrdinu Ferdu Gusta až do roku 1968. Je tedy, a my s ním, svědkem hned čtyř systémů, které mu převracejí život. První republika, protektorát, poválečná pseudodemokracie a pak komunismus ve všech jeho podobách.

A proč právě Koketérie?

V knize koketuji s myšlenkou alternativních dějin. Hlavním tématem mého vyprávění byla zvědavost, zda by se národ, který by v roce 1938 neuhnul Hitlerovi (a ta ohromná vůle a odvaha tu byla), v dalších historických momentech o sobě nerozhodoval jinak. Ferda Gust mě přesvědčil, že bychom asi trochu jiným národem byli. Méně ochotně bychom připouštěli násilí a ponížení a s větší tolerancí a snad i bez frustrace dokázali hovořit o svých slabinách.

Máte pocit, že se teď máme špatně?

Naopak. Ono to někdy z médií vypadá, že my žijeme v té nejhorší době. Věřte mi ale, že nikdy nebylo tak fajn, jako je nám uprostřed Evropy zrovinka teď. Byl bych s dobou naprosto spokojený, kdybych nebyl zároveň svědkem toho, jak si tenhle blahobyt vlastnoručně podkopáváme. Jak kmitáme s pilkou a kousek po kousku pod sebou tu bytelnou větev dostatku řežeme. Je dobře známo, že nejtěžší na dosažení štěstí je přiznat si, že už spokojení jste.

Někdy to z médií vypadá, že žijeme v té nejhorší době. Věřte mi ale, že nikdy nebylo tak fajn, jako je nám uprostřed Evropy teď.

Mohlo by se vám líbit

Literární kvíz: Dokážete přiřadit postavy ke slavným knihám? Otestujte své znalosti

Zpět k vaší knize, jedná se o hodně náročné téma. Jak dlouho vám psaní trvalo? Asi jste se neobešel bez dlouhé přípravy a rešerší, je to tak?

Myslím, že od bílého papíru po pult v knihkupectví čtyři roky. Máte pravdu, Koketérie je ten druh knihy, kdy se bez důkladných rešerší neobejdete. Myslím, že celý první rok jsem strávil právě tím, že jsem jen vypisoval, hledal, slídil, nasával čísla, mapy a data. Ale to všechno může být naprosto k ničemu, když to nespojí silný příběh se zajímavou a dramatickou postavou.

Já se navíc chystal tak trochu lhát. Pardon – koketovat. A dobrý lhář musí být co nejlépe připraven a všechny své nepravdy opřít o nezpochybnitelný základ. Mou výhodou bylo, že jsem se jako scenárista v nedávných letech pohyboval právě v časech první republiky, světové války i padesátých let. Něco málo jsem tedy už měl nalháno do kapsy.

Věděl jste od začátku, jak příběh skončí, nebo se vyvíjel během psaní?

Každá příručka pro začínajícího pisálka vás poučí, že než začnete psát, měli byste vědět, jak příběh začne a jak skončí. U filmu vás ještě varuje, abyste si připravili dvě místa, kde se váš příběh řádně zašmodrchá. Tedy ano, konec jsem měl přesně vykolíkovaný. Věděl jsem, kam chci postavu Ferdy dovést. Jen jsem netušil, kudy ta cesta povede.

Mohlo by se vám líbit

Daniela Brzobohatá: Bála jsem se, že nenajdu spřízněnou duši a stane se ze mě zapšklá ženská. Pak jsem potkala Ondru

Kniha je psaná formou deníku, což není obvyklé. Proč?

Přišla mi pro můj záměr naprosto dokonalá. Deník vám totiž dovolí to, co jiné formy zploští. Nabízí naprostou intimitu v kontrastu s úplnou banalitou. Můžete si do něj poznamenat to nejniternější vyznání lásky a na vedlejší stránku vlepit účet za nákup gramofonu. Má moc filmového střihu. Můžete do sebe nechat narazit rychlíky odlišné energie. Navíc jsem mohl sledovat svého hrdinu, jak autorsky stárne. Už proto, že ho vysílám na dráhu literáta, byla pro mě stylistická linka jeho vypravěčského vývoje nesmírně zajímavou a formální výzvou.

Je hlavní postava inspirovaná skutečným člověkem?

Mám obavu, že Ferda Gust je v lecčem mým alter egem. Je to postava, kterou osud tak trochu náhodou přivede ke psaní a nemenší náhodou z něj udělá slavného spisovatele. Zároveň se musí velmi často pasovat se svou odvahou, která není úplně heroická, ale okolnosti se tak tváří. Řeší mnoho otázek, které jsem si i sám mezi osmnácti a padesáti položil, ale může na ně odpovědět lépe, než jsem to dovedl tehdy já. Je to postava, kterou bych se možná chtěl jednou stát.

• Marek Epstein se narodil v roce 1975 v Praze, kde vystudoval na FAMU scenáristiku a dramaturgii. Mezi jeho nejslavnější scenáristické počiny patří filmy Václav, (2007), Ve stínu (2012) – za něj si odnesl sošku Českého lva, Klec (2019), Šarlatán (2020), Bratři (2023), Máma (2025) a Franz (2025). Je i autorem několika knih. 

Byla nějaká scéna nebo část knihy, která se vám psala obzvlášť těžko?

Obecně asi platí, že autor prožívá emoce, které v knize popisuje. Aby byla scéna ztráty blízkého věrohodná, musíte si ji v hlavě nějakým způsobem prožít, stejně tak cítíte okamžiky strachu či zoufalství. Naopak naději a lásku si můžete užít. Až budou čtenáři knihu číst, snadno poznají, kde mi jak bylo.

Co byste chtěl, aby si čtenáři z Koketérie odnesli?

Chtěl bych, aby měli pocit, že si přečetli příběh, který stál za těch šest set stran jejich života. A strčili knihu někomu dalšímu do ruky s tím, že nebude litovat.

Pro jaké čtenáře je určena? Myslíte, že by ji mohli číst třeba i děti na druhém stupni základní školy? Přece jen je hlavní postava dospívající chlapec…

Zcela dobrovolně si ji přečetla má nejstarší dcera, které je čtrnáct let, a myslím, že ji bavila. Možná narážela do postav a situací, které neznala, ale mojí snahou bylo, aby tyhle okamžiky byly spíš motivací ke zvídavosti než mojí exhibicí. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale věřím, že ta kniha by mohla bavit všechny.

Mohlo by se vám líbit

Daniel Hůlka: Jak jsem zhubnul po padesátce? Mám hyperaktivní dceru a doma na mě čeká mladá manželka

Počítáte i s možností, že by se podle knihy natočil film?

V případě svých beletrií jsem přesvědčený, že nejsou dobrými kousky k zfilmování. Alespoň v případu Koketerie a Země jde o vyloženě anti-filmové příběhy. Film totiž nemiluje historky na dlouhé lokte. Třicet let ve filmu znamená, že musíte aspoň jednou změnit herce, exponovat doby, nové hrdiny, prostě nudit. To v románu odpadá. Tedy myslím, že Koketérie zůstane na papíře. Popřípadě si počká na nějakou AI technologii.          

Připomeňme, že jste autorem scénáře k televiznímu filmu Máma, který byl nominován na Českého lva. Jak se ten nápad zrodil?

Mámu porodil režisér Jirka Strach. Jednou mi přeposlal takovou krátkou noticku z webu, že někde na rakouské straně Šumavy našli malou holku s postiženou matkou a nikdo neví, jak se tam tahle dvojice dostala. Matka to nedokázala vysvětlit a dcera nechtěla. Jirkovi to přišlo jako báječný nápad. Takový Rain Man naruby. No, mně chvíli trvalo, než jsem to pochopil, ale pak jsme najednou měli dvojici, kterou jsme si oba zamilovali. Navíc představitelka hlavní role Elizaveta Maximová k té postavě přistoupila nesmírně zodpovědně, jezdila se dívat do léčeben na podobné lidské diagnózy, studovala jejich chování, takže podala podle mě výjimečný herecký výkon. To všechno se v tom filmu snad potkalo.

Když už jsme u herců. Ve vašich filmech jsou vždy ti nejlepší. V Mámě Elizaveta Maximová, v Šarlatánovi Ivan Trojan, v Kleci Jiřina Bohdalová… Jak moc dokáže herec podtrhnout scénář?

Ta úměrnost je, myslím, velmi přímá. Lepší herec, lepší výsledek.  A tím pádem i šťastnější scenárista, tedy já.

Elizaveta Maximová se kvůli roli v Mámě změnila k nepoznání

Film Franz, ke kterému jste psal scénář, obdržel čtyři České lvy. Jak moc vás mrzí, že jste svou nominaci za nejlepší scénář neproměnil?

Tvrdit, že je mi to úplně jedno, by bylo asi pokrytecké. Cesta k Franzovi nebyla vůbec jednoduchá. Za sebe si myslím, že byla možná jednou z nejsložitějších scenáristických operací, kterou jsem ve své hlavě musel podstoupit. A pochopitelně tajně doufáte, že to kolegové musí vědět a ocení to. Ale ono to takhle nefunguje. Ve světě, ani u filmu. Prostě vyhrál někdo jiný, kdo akademiky přesvědčil o svém nadání líp než já. Samozřejmě bych byl raději, kdybych získal šest Lvů a jednu nominaci – ne naopak. Profesně to ale příliš neznamená. Papír na začátku dalšího projektu je vždycky zatraceně bílý.

První scénář jste začal psát před více než dvaceti lety, jak moc se změnil styl psaní, a hlavně očekávání publika? Myslíte, že je dnes nutné být víc korektní, nebo naopak otevírat tabuizovaná témata?

Tohle asi objektivně nedokážu posoudit. Za dvacet let psaní se dotknete mnoha témat, která vás oslovují a trápí. Objevují se ale nová, protože stárnete a váš svět, obzor, zkušenosti, se mění. Od hledání partnera, přes rodinu až po snahu nalézt nějaký smysl toho všeho. Zestárnete vy, vaši rodiče. Před lety vzdálené téma smrti se stane hmatatelné. Zároveň hrozí, že jako autor ustrnete, uvelebíte se v bublině svého přesvědčení, že jste už něco vykoumali, napsali a tedy máte hotovo. Obecně je těžké stárnout. Stárnout jako autor a nezačít nudit je přímo ďábelská kombinace. Přesvědčit čtenáře, že váš svět stojí za jeho čas, je nelehký úkol. Myslím, že snažit se vejít do nějakých moderních a současných představ toho, co je IN, co je korektní a co za hranou, není cesta. Nebudete nikdy nikým jiným než sami sebou. Můžete se jen s větší či menší mírou trapnosti pokoušet přesvědčit své diváky, že ve vaší hlavě je něco i pro ně.

Jak moc pro vás je svazující, že se jménem Epstein už lidé očekávají jen to nejlepší?

Obava z toho že člověk selže, je asi trvalá a permanentní součást tvorby. Objektivně nemáte žádné záruky, že další věc, kterou vytvoříte, nějaké kvality mít bude. Hovoří se tu o řemesle, ale u psaní si dovolím pochybovat, že má krom gramatiky pevné základy. Řemeslný mistr se s každým dalším kouskem lepší. To vám ale text nedovolí. Můžete mít jedno téma, ale cesty k němu by měly být vždy nově vyšlápnuté. A to je dřina.

Přesto vás to neomrzelo a nepochybuju, že pracujete zase na něčem novém…

Ono je to s těmi nehotovými věcmi vždycky takové rouhání. Snad ale můžu navnadit na malou černou televizní komedii Lajf, kterou natočil Jirka Strach podle mé divadelní hry a která vypráví příběh pěti lidí, kteří se jedou společně vozem zabít, protože to žádný z nich nesvede sám. Měla by běžet v květnu a já doufám, že diváky nezklame.