Proč mají ženy tajemství?

Jitka s Kristýnou byly nerozlučné kamarádky od střední. Jitka obdivovala Kristýnu pro její neuvěřitelnou schopnost improvizace, správnou míru drzosti, která jí samotné chyběla, a talent dostat se tam, kam chtěla. Uměla všechno správně podat, přifouknout, přibarvit, případně jinak citově zabarvit. Díky tomu uměla Kristýna vše elegantně vyřešit a její život byl – aspoň v Jitčiných očích – zajímavý, zábavný, plný nepředvídatelných událostí a setkání. Kristýna rovněž dokázala zmírnit každou Jitčinu pochybnost, rozptýlit ji v těžkých chvilkách a dodat jí odvahu i nápad. Jejich letité přátelství skončilo ve chvíli, kdy Kristýna udělala tlustou čáru za svým tajným románkem, rozhodla se opustit milence a zůstat s manželem. Aby začala s čistým štítem, nechtěla v životě nikoho, kdo znal detaily o její aférce, a připomínal jí tak minulost. Jitka její tajemství sice nikdy neprozradila a neviděla důvod, proč by jí kamarádka neměla důvěřovat, nezbylo jí ale než se s rozhodnutím své „kamarádky“ smířit.

Mezi námi holkami

Abychom správně porozuměli tajemství mezi ženami, musíme nejdřív plně pochopit ženské přátelství, které se většinou dost liší od toho mužského. Zatímco muži v konverzacích často kloužou po povrchu, my ženy dokážeme sdílet nejniternější pocity, které se často bojíme vyslovit nahlas i před sebou samými. Ke kamarádkám si vytváříme citové pouto podobně jako v partnerském vztahu, máme k nim plnou důvěru a záleží nám na jejich názoru. Vážíme si jich, čerpáme z jejich zkušeností a stejně jako si hodiny dokážeme povídat o malichernostech, nebojíme se ani těžkých a bolavých konverzací a otevírání traumatických témat. „Ženy bývají v uchovávání tajemství oproti mužům velmi sofistikované a kreativní, mají spoustu témat, která probírají raději zase jen se ženami. Bývají to třeba vysoké útraty za důležité ženské radosti, rozmanité milenecké zkušenosti nebo třeba strategie, které na své muže rády používají, aby dosáhly svého,“ říká mediátorka Kateřina Bělková. Díky přátelství se podle ní učíme verbalizovat svá přání, své strachy, v těžkých chvílích umíme nabídnout pomocnou ruku leckdy rychleji a efektivněji než rodina.

Přiznejme si ale, že některé věci nechceme vyzradit ani nejbližším – jsou třeba příliš intimní nebo nám přijdou směšná a stydíme se za ně. „Mít tajemství může být důležité pro pocit bezpečí, pro jistý druh dobrodružství nebo třeba pro jen tak pro radost, že je něco jenom naše,“ říká Kateřina Bělková. A ač nám mohou naše malá tajemství připadat nicotná a nedůležitá, jedné otázce se nevyhneme: co říct, a co raději ne? Příklad: dejme tomu, že zjistíte, že manžel vaší dobré kamarádky má poměr s kolegyní z práce. Povíte o tom kamarádce, i s rizikem, že tím možná rozbijete její manželství, nebo nic neprozradíte s tím, že vám do toho nic není?

Pravdu, nebo lež?

Dilemata spojená s tajemstvím řešili už velcí filozofové. Ve své popularizační knize o filozofii Keep it Together odkazuje současná francouzská filozofka Marie Robert na anglického myslitele z 19. století Johna Stuarta Milla, který ve svém díle Utilitarismus nabízí odpověď na otázku, kdy je lepší říct pravdu, a kdy ne. Mill byl velkým zastáncem otevřenosti: lži podle něj v každém vztahu jen snižují důvěru, a naopak zvyšují pocit nejistoty. Lež je podle něj ospravedlnitelná jen tehdy, když věci nejen usnadní, ale také skutečně pomůže druhému člověku. Vždy je třeba zhodnotit choulostivost situace a řídit se svědomím. S názorem anglického filozofa souhlasí i odbornice na mezilidské vztahy Kateřina Bělková: „Ve vztazích obecně je velmi hezké žít otevřeně. Opakované popírání a zamlčování věcí může vztahy značně zkomplikovat nedůvěrou nebo omezením intimity, v kamarádství zase mohou způsobovat odtažitost a odcizení.“

Když tajemství ubližuje

Jak to může dopadnout, když si člověk drží svá tajemství tam, kde by neměl, ukazuje příběh Veroniky. Bylo jí devět, když u maminky v prádelníku našla pohled z prázdnin od Honzy. Honza byl její strejda, nejezdil na návštěvu nijak pravidelně, zato s ním Veronika prožila každé prázdniny plno dobrodružství. Přijížděl se svou přítelkyní a s malou Verunkou hráli ty nejlepší hry. Devítiletá holčička přišla i s pohledem ubrečená za mámou do kuchyně. Chtěla vysvětlení. Psaní totiž začínalo oslovením: Ahoj, mami. Místo vysvětlení ale maminka pohled roztrhala a se slovy, že v prádelníku nemá co dělat, poslala Veroniku do dětského pokoje. To, že Honza nebyl žádný strejda, ale nevlastní bratr, matčin syn z prvního manželství, se tak dívka dozvěděla až v dospělosti. Stejně jako to, že její starší bratr, kterého celý život považovala za vlastního, je rovněž nevlastní. V tomto případě šlo o matčina syna z druhého manželství. Nakonec se ukázalo, že oba rodiče mají za sebou každý už dvě nevydařená manželství, z nichž má otec ještě syna, o kterého se nikdy nestaral. Jak jí později rodiče řekli, chtěli udělat za svými bývalými vztahy tlustou čáru. Než je však odsoudíme, zodpovězme si otázku, jestli my jsme ve všech svých vztazích naprosto upřímné. Znáte to: kdo jsi bez viny, první hoď kamenem…