V dnešní době je motivace skoro novou měnou. Čím víc jí máte, tím jste údajně úspěšnější, produktivnější a blíž své „nejlepší verzi". Jenže má to jeden háček: motivace není neomezený zdroj a její přebytek může být stejně problematický jako její nedostatek. Přemotivovanost totiž není totéž co zahlcení.
Jsme generace, která si umí udělat to-do list i na odpočinek. Ráno meditace, pak ledová sprcha, deset tisíc kroků, protein do shakeru, osm hodin tvrdé práce, večer pilates a před spaním ještě tři kapitoly knihy o osobním rozvoji. Kdyby šel výkon přepočítat na sbírání Pokémonů, už bychom měli všechny. A přesto se někdy stane něco zvláštního: místo aby nás obrovská motivace nakopla, začne nás brzdit. Ne proto, že bychom byli líní. Ale proto, že jsme to s odhodláním jednoduše přepískli.
Na první pohled mohou oba stavy vypadat podobně. V obou případech člověk cítí únavu, tlak nebo frustraci. Jenže jejich příčina je úplně jiná. Zahlcení vzniká zvenčí. Máte příliš mnoho úkolů, termínů, povinností a vaše mentální kapacita prostě nestíhá. Přemotivovanost naopak přichází zevnitř. Nechybí vám energie ani chuť. Spíš jí máte až příliš. Každý cíl se zdá životně důležitý, každá chyba katastrofou a každé zaváhání osobním selháním. Místo radosti z procesu nastupuje posedlost výsledkem. Když jste zahlcení, budete říkat: Nevím, co udělat dřív. Když jste přemotivovaní, říkáte: Musím to zvládnout dokonale a hned.
Výkon neroste donekonečna
Psychologové říkají, že náš výkon neporoste donekonečna, i když budeme mít víc motivace nebo budeme aktivnější. Známý Yerkesův–Dodsonův zákon popisuje vztah jako obrácené písmeno U: příliš málo motivace vede k pasivitě, ale její přebytek může naopak zhoršit soustředění, rozhodování i výkon. Nejlépe fungujeme někde uprostřed. Jsme dostatečně nabití, ale nejedeme v permanentním režimu „musím za každou cenu“. To mimochodem vysvětluje, proč studenti někdy pokazí zkoušku, na kterou se připravovali celé týdny, nebo proč sportovec pokazí výkon právě ve finále. Čím větší význam výsledku přikládáme, tím víc nás může vlastní tlak svázat.
Pozor na pocit „musím“
Odborníci, kteří pracují s teorií sebedeterminace (Self-Determination Theory), rozlišují mezi kvalitní a méně kvalitní motivací. Nejlépe funguje ta, která vychází z osobního zájmu, smyslu nebo radosti. Horší je motivace postavená na pocitu povinnosti, dokazování vlastní hodnoty nebo strachu ze selhání. Navenek mohou oba lidé působit stejně zapáleně. Uvnitř ale běží úplně jiný program. Právě tenhle druh motivace založené na neustálém „musím být nejlepší“ bývá živnou půdou přemotivovanosti. Člověk pracuje stále víc, ale pocit uspokojení se paradoxně vzdaluje.
Možná znáte někoho, kdo neumí vypnout. Pořád něco plánuje, optimalizuje, zlepšuje. Každou volnou chvíli promění v příležitost být ještě efektivnější. Na Instagramu to vypadá jako disciplína hodná obdivu. Mozek si ale většinou myslí něco jiného. Když pojedeme dlouho na vysoké obrátky, začne se vytrácet kreativita, začneme dělat víc drobných chyb a komplikované bude i rozhodování. Paradoxně pak trávíme víc času tím, že přemýšlíme o výkonu víc než o samotné práci. Je to trochu jako neustále přidávat plyn v autě, když stojíme na křižovatce na červené. Motor řve, palivo mizí, ale dopředu se stejně nerozjedete.
Cesta k vyhoření?
Samotná motivace vyhoření nezpůsobuje. Výzkumy ale ukazují, že pokud je dlouhodobě založená hlavně na vnějším tlaku, perfekcionismu nebo potřebě dokazovat si vlastní hodnotu, riziko vyčerpání výrazně roste. Studie zaměřené na pracovní prostředí i vrcholový sport opakovaně potvrzují, že rozhodující není množství motivace, ale její kvalita. Lidé, kteří jednají více z vlastního přesvědčení a autonomie, bývají odolnější vůči vyhoření než ti, které pohání hlavně tlak okolí nebo vlastní neustálé nároky. Jedním z prvních signálů, že se zdravé nadšení mění v přemotivovanost, je situace, kdy se neumíte radovat z dosaženého cíle. Sotva dokončíte jeden úkol, už myslíte na další. Odpočinek ve vás vyvolává výčitky svědomí, drobná chyba dokáže zkazit celý den a vlastní hodnotu začínáte měřit téměř výhradně výkonem. Souhlasně přikyvujete a zároveň kontrolujete aplikaci s úkoly? Možná tušíte, o čem je řeč.
Doporučujeme
reklama
Jak s přemotivovaností bojovat
Cílem není stát se nemotivovaným člověkem. Psychologové spíš doporučují vrátit motivaci zpět do zdravých kolejí. Co podle nich pomáhá? Neupínejte se neustále k výsledkům a víc si všímejte samotného procesu. Jak se říká, užijte si cestu k cíli, nejen samotný cíl. Plánujte si odpočinek jako běžnou součást dne, ne jako odměnu za výkon. Nechte si prostor taky na věci, které se nedají nijak změřit. A čas od času se zeptejte sami sebe: Dělám to proto, že opravdu chci, nebo proto, že mám pocit, že musím? Nemusíte stihnout všechno, je fajn vědět, co klidně můžete nestihnout (a svět se nezboří). Na motivaci není nic špatného. Bez ní bychom asi pořád dumali nad tím, jestli se nám vůbec chce slézt ze stromu. Z užitečného motoru by se ale neměl stát nepříjemný osobní trenér, který na nás křičí i během nedělního oběda.
Zdroj: Autorský text, IAAP, Harvard Health Publishing, Psychology Today, UC Berkeley, Verywell Mind, PMC, Sciencedirect, Annual Reviews, University of Bath
Miss World Taťána Kuchařová: Kdo ji v životě podržel, když jí bylo nejhůř?
