Zamkla jsem a vypnula žehličku? OCD není posedlost pořádkem, ale forma úzkosti. Psycholožka radí, jak nemoc přijmout

OCD je o úzkosti, nikoli stresu

To má každý, kdo si ráno dvakrát zkontroluje, jestli zamknul, slýcháme často. Jenže skutečné OCD, neboli obsedantně-kompulzivní porucha, není o perfekcionismu ani přehnané pečlivosti. „Právě to je jeden z mýtů. Ale OCD není o pečlivosti, ale o úzkosti, která ovládá život. Například člověk může cítit, že nesmí udělat chybu, neboť někdo umře (obsese), a proto vykonává opakovanou kontrolu (kompulzi), aby té chybě zabránil,“ vysvětluje pro Marianne.cz klinická psycholožka Mgr. Miroslava Pešlová z NEO Centra.

Dialog s vlastní hlavou

Pokud byste chtěli pochopit, co člověk s OCD zažívá, zkuste si představit, že celý den vedete dialog s vlastní hlavou, který se ale nedá vypnout. Ne, není to žádný med. Lidé, kteří mají OCD, čelí každý den mnoha výzvám. „Mezi obtíže patří vtíravé myšlenky, že ruce nejsou čisté, které vyvolávají úzkost, i když si nemocný uvědomuje, že jsou iracionální, nedokáže je zastavit. K dalším obtížím patří nutkavé chování, které představuje rituály, například si 28krát umyjí ruce,“ popisuje psycholožka.

Když rituály narušují život

Tereza byla pro ostatní vždy ta „pořádkumilovná“. Kolegové jí říkali „excelová královna“ a i doma měla systém na všechno, i na ponožky. Jenže pak se to zhoršilo. Ověřovala si několikrát denně, jestli vypnula sporák. Pak žehličku. Pak všechno. Začala počítat do stovky, aby se uklidnila. Začala mít potíže v práci, protože kvůli svým „rituálům“ neplnila včas úkoly.

„Kvůli kompulzím je člověk vyčerpaný, svými úzkostmi natolik zahlcený, že omezuje aktivity, má problém s dochvilností, organizací času a dochází ke zhoršení jeho fungování v oblasti práce, školy, zájmů a vztahů,“ potvrzuje psycholožka Pešlová.

Jak zvládat nemoc blízkých

Proč musí ťukat desetkrát na pravý roh dveří a desetkrát na levý, než jimi projde? Proč pořád kontroluje, jestli je sporák vypnutý? Proč musí nejdřív spočítat počet hrášků na talíři? Pro rodinu, partnera nebo přátele může být člověk s OCD někdy opravdovou záhadou. Velmi často, když o nemoci nic nevíme, si můžeme myslet, že to nemá v hlavě v pořádku. „Nebo můžeme mít pocit, že za jeho kompulzi neseme vinu nebo že neděláme dost,“ říká Miroslava Pešlová.

OCD a chaos v domácnosti

Rituály a nutkavé chování nejsou jen drobné zvláštnosti, můžou pořádně zamíchat každodenním životem. „Rodič s OCD má často kvůli svým rituálům obtíže zvládnout péči o domácnost a o děti. Běžné úkony jako uvařit, vyprat a podobně představují vysokou časovou náročnost a nesmírnou zátěž,“ vysvětluje odbornice. Děti, které tyhle rodičovské „rituály“ pozorují, zažívají často zmatek, nepochopení, úzkost, stud a vztek, protože nechápou, proč se jejich táta nebo máma chovají právě takhle.

Jak přežít a zároveň pomáhat

Žít s někým (nebo pracovat), kdo má OCD, může být občas jako chodit po minovém poli. Nikdy nevíte, co se zrovna spustí. Dobrá zpráva? Trocha informací a podpory dokážou zázraky. „Snahou by mělo být podpořit nemocného k terapii a využít možnost edukace pro blízké. U rodinných příslušníků pak i to, jak se o sebe starat a jaké jsou možnosti podpory,“ dodává psycholožka. Nemůžete v tom být úplně sami, a pokud to nezvládáte, je načase vyhledat pomoc. Když budete vědět, jak na to, bude se vám lépe žít.

Nepodporujte rituály

Ať už jde o společné ťukání na dveře nebo kontrolu sporáku, nenechte se jako partner vlákat do těchto společných rituálů. „Nezapojujte se, i když nemocný bude sdělovat, že to je úlevné, ale jednorázová pomoc funguje většinou jen krátkodobě, jinak to obsedantně-kompulzivní chování posiluje“, varuje odbornice. A nutit partnera nebo partnerku, aby okamžitě s nějakým kompulzivním chováním přestali (Nemůžeš si dát s tím počítáním dlaždiček konečně pokoj?!), může jeho úzkost vyhnat doslova do stratosféry.

Hranice jsou zlatým pravidlem

Co ano, a co ne, pomáhá nejen osobě s OCD, ale i vám. Kritika, posměch nebo zlehčování situace fungují přesně naopak. Zvyšují stres a snižují důvěru. „Není ani vhodné, aby se chod domácnosti přizpůsoboval rituálům nemocného, abyste nemocného zbavovali aktivit a přebírali je za ně jiní členové domácnosti. Tím se posiluje jejich ‚neschopnost‘ a zvyšuje se závislost člověka s OCD na druhých,“ varuje psycholožka Pešlová. Otevřená komunikace a malé projevy empatie, jako jednoduché „vidím, že je to pro tebe těžké“, mají mnohem větší sílu než jakékoli kázání. Klíčové jsou trpělivost a realistická očekávání. Změna je postupná, i malé kroky, třeba méně kontrol, se počítají.

Cesta k úlevě existuje

Léčba OCD není sprint, ale spíše pomalý tanec. Krok vpřed, někdy půlkrok zpět, ale pořád směrem k větší lehkosti. A ano, mýtus, že OCD se léčit nedá, je mylný. Nejlepší výsledky přináší kombinace psychoterapie a medikace. „V rámci psychoterapie se klient učí své poruše porozumět a zacházet s ní, čímž zažívá úlevu. Dále se učí nacházet nástroje, které mu pomáhají kontrolovat své chování,“ vysvětluje psycholožka Pešlová pro Marianne.cz. Ať už jde o kognitivně-behaviorální terapii, skupinovou terapii nebo relaxační cvičení, to všechno pomáhá tělu i mysli ke zklidnění. Cílem není „vyléčit“ OCD lusknutím prstu, ale získat kontrolu nad svým životem.

Zdroj: autorský rozhovor Mgr. Miroslavou Pešlovou, klinickou psycholožkou NEO Centrum