Hyperprotektivní matka a pasivní otec: Co si ze vztahu odnese dítě do dospělosti? Odpovídá expertka na autoterapii

Jak funguje dynamika mezi rodiči – hyperprotektivní matka, pasivní otec?

Jde o silnou nerovnováhu, která se projevuje ve více oblastech. Hyperprotektivní, tedy příliš fixovaná a ochraňující matka postupně přebírá stále více kontroly a zodpovědnosti nejen za dítě, ale často i za celý chod domácnosti. Čím více je matka aktivní, tím více se otec stahuje a ustupuje do pozadí. Děje se to automaticky, aniž by si to jeden či druhý uvědomoval. Přitom ona může mít časem pocit, že je to celé jen na ni a on jí nepomáhá a postupně rezignuje. Tam je potom zajímavé vidět, že v jiném prostoru, ve kterém ona není, on jde do aktivity, všechno zařídí, vymyslí, je aktivní. Protože dostává prostor. Žena je potom frustrovaná. Říká si, proč on je jinde aktivní a doma se chová jako její druhé dítě.

Ona sama si většinou ani neuvědomuje, že často jedná z přesvědčení, že „nikdo to neudělá tak dobře jako já“, zatímco on rezignuje s pocitem, že „ať udělám cokoliv, stejně to nebude dost dobrý“. Vzniká tak začarovaný kruh – čím více se matka snaží kontrolovat, tím více se otec vzdaluje, a čím více se otec vzdaluje, tím více matka cítí potřebu převzít kontrolu.

Toto nastavení má hluboké kořeny v dětství obou rodičů. Hyperprotektivní matky často vyrůstaly s pocitem, že musí být dokonalé a zodpovědné za všechno, zatímco pasivní otcové mohli zažívat kritiku nebo odmítání svých názorů, ale i kritiku toho, jak věci dělají. Často jsou tam i rodiče, kteří hodně upozorňují na chyby. Ve vztahu pak nevědomě žijí tyto dětské vzorce, které se po narození potomka ještě více zviditelní.

Co si z takového nastavení odnáší dítě do života?

Bez ohledu na to, je-li to dívka či chlapec. Dítě vidí, že ženská energie znamená „mít všechno pod palcem“ a starat se o všechno, zatímco mužská je spíše o ustupování a neangažování se, slabosti či neutralitě.

Vnímají tyto rodičovské polarity jinak dívky a jinak chlapci?

Co se týče dívek, tam to může jít dvěma směry. Některé holčičky začnou kopírovat mámu – stanou se z nich ty, co musí všechno zařídit a na nikoho se nedá spolehnout. Jsou to ženy, které v sobě nesou silný perfekcionalismus, sebekritiku, nikdy nic není dost dobré. Když pak vyrostou, často si najdou partnery, kteří jsou stejně pasivní jako jejich otec.

Druhá skupina dívek reaguje úplně opačně. Pokud matka nějakým způsobem potlačovala nejen otce, ale i dceru, tedy nedovolila jí, aby projevila svoji sílu a nedala jí prostor být skutečně sama sebou, tyto dívky pak v dospělosti nejsou v kontaktu se svou přirozenou sílou. Ve vztazích to může vypadat i tak, že se přizpůsobí partnerovi, neumí se vymezit. To je hlavně způsobené tím, že ony samy nevědí, co skutečně chtějí. Nejsou v kontaktu samy se sebou. V dětství byly vedené k tomu, že máma je ta, která určuje směr.

Kluci to mají podobně složité. Buď se stanou stejně pasivními jako jejich táta a pak hledají ženy, které je budou řídit stejně, jako jejich máma řídila tátu. Nebo jdou do opačného extrému, aby nedopadli jako otec. Tihle pak často získávají autoritu pasivně agresivními způsoby – mlčením, když je něco špatně, ironií nebo tím, že se prostě „vypnou“ a přestanou komunikovat. Někdy se snaží mít kontrolu skrze manipulaci – nepřímé narážky, vyvolávání pocitu viny nebo střídání blízkosti a odstupu. Je to vlastně jejich způsob, jak si zajistit moc, aniž by museli jít do přímého konfliktu, kterého se bojí, protože nikdy neviděli, jak ho zdravě řešit. Bez ohledu na pohlaví si dítě z takové rodiny odnáší pokřivenou představu o tom, jak má vypadat partnerský vztah. Vidí buď dominanci, nebo podřízenost, a to tvoří základ pro budoucí vztahy, ve kterých není rovnováha.

Co chybí přehnaně pečující matce a co pasivnímu, netečnému otci?

Takové ženě často chybí pocit hluboké důvěry a bezpečí. Když chce mít žena vše pod kontrolou, snaží se tím zabezpečit, že se nic nepokazí, a potom se bude cítit v bezpečí. Hyperkontrola je vlastně způsob, jak se vyrovnat s vlastním strachem a úzkostí. Když kontroluje všechno kolem, cítí se bezpečněji, ale platí za to vysokou cenu – vyčerpáním a pocitem, že je na všechno sama. Její kontrola paradoxně vytváří přesně to, čeho se nejvíc bojí, tedy osamělosti a pocitu izolace.

Pasivnímu otci zase chybí propojení s vlastní silou a důvěra v ní. Jeho pasivita je většinou obranným mechanismem – když se stáhne, vyhne se kritice, konfliktu, pocitu selhání. Pasivita mu bere možnost být vnitřně spojený s dítětem i ženou. Ženy, které měly pasivního otce, mi často potvrzují pocit, že táta tam sice byl, ale jako kdyby neexistoval.

Proč se ve společnosti většina věcí „háže“ na matku? Jakoby matka byla za všechno, co souvisí s dítětem a jeho vývojem, zodpovědná a zároveň, jako by dítě nemělo otce…

Vidím několik rovin. Pořád v nás přežívá tradiční model, kde máma pečuje a táta živí rodinu, i když realita je dávno jinde. Většina žen dnes pracuje stejně jako muži, dokonce i mnohem víc, protože kromě práce pečuje o domácnost, píše s dětmi úkoly, uklízí, myslí na mnoho věcí, které musí obstarat.

Na matky se automaticky nabalují očekávání – měly by vědět, co dítě potřebuje, zvládat domácnost, péči a ještě u toho vypadat dobře a být v pohodě. Když dítě nemá čepici, okolí se podívá vyčítavě na mámu, ne na tátu. Ženy dnešní doby nevědomky tuto představu posilují tím, že skáčou do role superhrdinky, která všechno zvládne, a cítí se provinile, když to není dost dobré. Svou roli hrají i média, reklamy, pohádky. Kolikrát vidíme obraz supermámy, která všechno zvládá, ale tátu, který je neschopný se postarat.  A tyto obrazy nás pak ovlivňují víc, než si myslíme.

Jaké má dítě s takovým rozložením sil svých rodičů možnosti do života?

Z vlastní zkušenosti i ze zkušeností stovek žen, se kterými pracuji, vidím, že i náročné zážitky z dětství mohou přinášet cenné dary. Důležité je přistoupit k našemu dětství z pozice tvůrce, nikoliv oběti. Když se rozhodneme vzít si z těchto zkušeností to nejlepší místo obviňování rodičů, otevírá se před námi cesta k vnitřní spokojenosti i spokojenosti ve vztahu. Ve své praxi pozoruji, jak dnešní mladí dospělí díky lepší informovanosti snadněji rozpoznávají rodinné vzorce a vědomě si vytvářejí jiné modely vztahů. Když pochopí kořeny svých automatických reakcí, získávají svobodu reagovat novým způsobem. Často právě děti z takovýchto rodin vynikají v empatii, citlivosti k potřebám druhých a mají silnou motivaci vytvářet ve svých vztazích větší rovnováhu. 

Zdroj: autorský rozhovor s Kristinou Arvanitaki Baudyšovou