Redaktorka Marianne.cz hubne s injekcemi: Po letech diet jsem udělala krok, který budí emoce. Na hejty jsem připravená

Když se řekne hubnutí, mnoho lidí si automaticky představí snahu vejít se do menší konfekční velikosti, vypadat lépe v plavkách nebo získat postavu, kterou budou ostatní obdivovat. U mě to bylo jinak. Nezačala jsem hubnout proto, aby se za mnou ještě otáčeli muži na ulici. Neřešila jsem, jestli budu nosit o dvě čísla menší oblečení, ani jestli se dostanu na nějakou „ideální“ váhu podle tabulek BMI. Mým cílem bylo zdraví.

Mohlo by se vám líbit

Uznávaná lékařka Dita Pichlerová: Obezita není otázka slabé vůle ani selhání charakteru. Léčba injekcemi má smysl

Důvody, proč jsem začala

Začal mě trápit vysoký krevní tlak, zadýchávala jsem se při chůzi do schodů a čím dál častěji mě bolela kolena. Najednou jsem si uvědomovala, že mě omezuje něco, co jsem dříve vůbec neřešila. A začala jsem přemýšlet o budoucnosti. Mám dva syny a možná jednou budu mít taky vnoučata. A až ten čas přijde, chtěla bych být babičkou, která s nimi zvládne běhat po hřišti, jezdit na výlety nebo stavět bunkry z dek. Ne babičkou, která musí každou chvíli odpočívat, protože ji bolí klouby nebo nemůže popadnout dech. Nejde mi o dokonalou postavu ani o číslo na váze. Netoužím být vyhublá. Chci se cítit lépe, mít více energie a co nejdéle zůstat soběstačná. Právě to byl hlavní důvod, proč jsem se nakonec rozhodla vyhledat pomoc.

Když nefunguje to, co fungovalo celý život

Nikdy jsem nepatřila mezi ženy, které celoživotně bojují s nadváhou. Do prvního těhotenství jsem byla štíhlá a ani po dalších porodech se situace nijak dramaticky nevymkla kontrole. Nějaké to kilo navíc se sice objevilo, ale vždy se mi ho podařilo zase shodit. Sportovala jsem, zajímala se o zdravou výživu a měla pocit, že své tělo dobře znám. Výrazný zlom přišel v roce 2019, kdy jsem podstoupila operaci nádoru na štítné žláze. Přestože jsem své stravovací návyky nijak zásadně neměnila, váha začala růst. Trvalo téměř rok, než se podařilo správně nastavit léčbu a tělo se dostalo do rovnováhy.

Jenže pak se to začalo nabalovat. Těžký covid, dlouhodobé užívání kortikoidů, postcovidový syndrom, žádný pohyb, gynekologické komplikace a do toho menopauza. Najednou jsem měla pocit, že se moje tělo přes noc zbláznilo a já mu přestala rozumět. Ne že bych nevěděla, jak se stravovat. Naopak. Hlídala jsem si bílkoviny, jedla zeleninu, řešila vlákninu a snažila se mít jídelníček co nejrozumnější. Jenže někdy vás život postaví do situace, kdy zjistíte, že ne všechno se dá vyřešit jen správně sestaveným jídelníčkem.

Fotografie vlevo je z roku 2019, kdy jsem vážila 68 kilogramů. Druhá fotografie je z roku 2025, kdy váha ukázala přes sto kilogramů.

Když do hry vstoupí emoce

Pak přišla událost, která změnila úplně všechno. Zemřel náš devatenáctiletý syn. Zpětně si uvědomuji, že právě to byl ten moment, kdy se můj vztah k jídlu ještě výrazněji proměnil. Přes den jsem většinou jedla rozumně, ale večer přicházel smutek, bolest, bezmoc, úzkosti. Začala jsem užívat antidepresiva, abych to všechno přežila. A přišla i potřeba hledat útěchu v jídle. Začala jsem situaci řešit se svou psycholožkou. Mluvily jsme o emočním jedení, o spouštěčích, které vedou k přejídání, i o tom, jak velkou roli hraje psychika v péči o vlastní tělo. Některé týdny byly lepší, jiné horší. Postupně jsem ale dospěla k závěru, že tentokrát už pomoc psycholožky ani nutriční terapeutky samy o sobě stačit nebudou. Potřebovala jsem komplexnější řešení. Potřebovala jsem nějaký pevný bod, který mi pomůže se startem.

Proč jsem se rozhodla pro antiobezitika

Po dlouhém zvažování a také na doporučení praktického lékaře jsem se rozhodla pro léčbu antiobezitiky. Možná v tom sehrál i fakt, že moje váha na konci minulého roku překročila číslici sto. Přiznávám, že jsem moc dobře věděla, co mě čeká, pokud jde o tuhle moji volbu. Pořád totiž kolem těchto léků koluje řada předsudků. „Častým mýtem je, že antiobezitika jsou pro ty, kteří nemají vůli, kteří jsou moc pohodlní na to, aby ve svém životě něco měnili. Přitom obezita je onemocnění s prokazatelným biologickým základem. Dalším mýtem je, že lidé si myslí, že léky hubnou za něj a on nebude muset nic měnit, že se nebude muset starat o jídelníček, zařazovat pohyb a podobně. Opak je ale pravdou,“ říká Iva Málková, zakladatelka STOB.

Spousta lidí, kteří se rozhodnou pro injekce na hubnutí, má za sebou opakované pokusy o hubnutí. Zdravotní komplikace, hormonální změny nebo dlouhodobou psychickou zátěž. V mém případě šlo o kombinaci všeho. Nešlo o lenost ani nedostatek vůle. Jen přišlo období, kdy dosavadní strategie přestaly fungovat. V prosinci jsem si poprvé aplikovala injekci. Pod dohledem lékaře a s povinností pravidelné kontroly zdravotního stavu. Žádné pokoutné shánění injekcí a samovolné píchání podle nálady. Zároveň jsem ale věděla, že samotný lék problém nevyřeší.

Mohlo by se vám líbit

Tlustí lidé jsou nešikovní, líní a můžou si za to sami. Předsudky vůči obezitě sahají hluboko, říká fat aktivistka

Léky nejsou zázrak. Jsou jen nástroj

Proto jsem se rozhodla, že do léčby nepůjdu sama. Přihlásila jsem se do online kurzu STOB určeného lidem, kteří užívají antiobezitika. Hledala jsem odborné vedení, podporu a především pochopení. Jak upozorňuje psycholožka a zakladatelka STOBu Iva Málková, mnoho lidí přichází k léčbě s nereálnými očekáváními. „Po letech neúspěšných diet a jojo efektů, pocitů selhání, bezmocnosti přinášejí antiobezitika naději. Někteří lidé ale doufají, že nebudou muset ve svém životě nic měnit a léky zhubnou za ně. Další si myslí, že cílem je zhubnout na ideální váhu, a když zhubnou třeba třicet kilo a jsou ještě v pásmu obezity, nepokládají to za velký úspěch. Když pak mají užívat léky jen na udržení, jsou zklamaní. Proto je tak důležité odborné vedení a důkladné vysvětlení procesu léčby před předepsáním léků,“ říká Iva Málková. Právě proto mě oslovilo, že kurz nebyl zaměřený pouze na jídelníček. Věnoval se také psychice, návykům, pohybu a dlouhodobému udržení výsledků. Tři měsíce odborného vedení, tři měsíce online lekcí, kdy každá byla zaměřená na něco jiného.

Největší překvapení? Síla skupiny

Původně jsem si myslela, že největším přínosem budou konzultace s nutriční terapeutkou. Hodně věcí jsem ale už znala před kurzem (asi jsem nebyla jediná, věčné dietářky potvrdí, že zásady zdravé výživy každá známe), přesto jsem se dozvěděla spoustu nového. Obrovskou hodnotu pro mě ale měla samotná skupina. Lidé, kteří řeší podobné problémy jako já, to bylo nesmírně osvobozující. Najednou jsem nebyla jediná, kdo bojuje s chutěmi, emočním jedením nebo nepochopením okolí. „Skupinová podpora má v léčbě obezity něco, co žádný individuální přístup plně nenahradí. Pocit, že v tom nejsem sám,“ vysvětluje Iva Málková.

Právě sdílení zkušeností považuji za jeden z největších benefitů skupinové práce. Když jeden člověk popíše, jak zvládl rodinnou oslavu nebo náročné období v práci, ostatní získávají inspiraci, kterou v žádné příručce nenajdou. Důležitá je i vzájemná podpora. Možnost povzbudit druhé, poradit jim nebo sdílet vlastní zkušenost (nebo sdílet zdravý recept) pomáhá nejen ostatním, ale i tomu, kdo pomoc nabízí. Ve skupině vzniklo bezpečné prostředí, kde jsem nemusela nic předstírat. A přesně to jsem potřebovala.

První lekce: Zapomeňte na dokonalost

Hned první lekce ukázaly, že nepůjde o další dietní program založený na zákazech a příkazech. Velká část setkání byla věnována nastavování realistických cílů. Nestačí říct si, že chci zhubnout. Musíte mít cíl, který je konkrétní, dosažitelný a dá se změřit. Jestli chcete absolvovat podobný hubnoucí program a myslíte si, že za pár týdnů zhubnete desítky kilogramů a životní styl změníte hned od pondělí, děláte chybu. To už jsem taky zjistila. Nereálná očekávání často vedou k frustraci a následnému pocitu selhání. Cílem fakt není jen číslo na váze. Hodně se mluvilo také o černobílém myšlení. O představě, že člověk musí vše dodržovat na sto procent a jakékoli uklouznutí znamená konec snahy. Stejně problematické je rozdělování potravin na „dobré“ a „špatné“. Místo dokonalosti jsme se učili hledat cestu, která je dlouhodobě udržitelná.

Mohlo by se vám líbit

Botox ve dvaceti je nesmysl, říká dermatoložka Monika Arenbergerová. Zralým ženám ho ale nevymlouvá

Naučit se znovu vnímat hlad

Jedním z témat, které mě během kurzu překvapilo nejvíce, bylo rozpoznávání hladu. Po nasazení antiobezitik se totiž mění způsob, jakým tělo vysílá signály, že potřebuje energii. Tyhle léky ovlivňují hormony, které mají v těle na starosti pocit hladu a sytosti. V praxi to znamená, že nemáte takovou chuť neustále něco uzobávat, nelákají vás tolik sladkosti, fast foody nebo jiná průmyslově zpracovaná jídla. Pocit nasycení se dostaví mnohem dřív a tělo začne postupně odbourávat tuk (a to i viscerální). V běžném životě je tahle změna dost překvapivá. Najednou zmizí ten známý pocit „snědla bych úplně všechno“.

Hlad už není tak výrazný a často se hlásí nenápadněji. Místo kručení v břiše nebo neodolatelné chuti na jídlo se může objevit jen lehká prázdnota v žaludku, menší příval energie, horší soustředění nebo třeba nevysvětlitelná podrážděnost. Právě na to nás upozorňovala nutriční terapeutka. V prvních týdnech není dobré čekat, až se dostaví silný hlad, na který jsme byli celý život zvyklí. Mnohem důležitější je naučit se vnímat nové signály těla a najít si pravidelný režim stravování, který vám vyhovuje a dokážete ho dlouhodobě dodržovat.

Nestačí pouze jíst méně

Když hlad najednou zmizí, snadno vás napadne, že si oběd dáte později nebo ho úplně vynecháte. Utlumený pocit hladu bývá zrádný. Jenže právě to je podle nutriční terapeutky, lektorky STOBu a předsedkyně rady Nutriční sekce České obezitologické společnosti Kataríny Jirkové, chyba, která může nadělat víc škody než užitku. „Někteří lidé zanedbávají příjem bílkovin a tekutin. Někteří se soustředí pouze na číslo na váze a nevnímají, zda hubnou převážně tuk, nebo taky svalovou hmotu. Někdo to bere ve stylu, že si dá místo tří sušenek jednu, a to určitě sami vnímáte, že to v pořádku není,“ vysvětluje Katarína Jirková. Proč?

Protože cílem není pouze snížit hmotnost, ale zlepšit zdraví a dlouhodobě si výsledky udržet. Organismus potřebuje dostatek bílkovin, vitaminů, minerálních látek a energie pro běžné fungování. Pokud člověk jí málo, může docházet ke ztrátě svalové hmoty, únavě, zhoršení kondice a v některých případech k nedostatku živin. Pro mnoho účastnic v našem kurzu to byla jedna z největších změn. Po letech boje s hladem a chutěmi bylo najednou potřeba učit se svému tělu naslouchat úplně jiným způsobem.

V dalším díle se podíváme na to, jak by měl vypadat jídelníček lidí, kteří hubnou s injekcemi, a jak důležitý je pohyb.

​Pokud uvažujete o užívání antiobezitik a chcete na to jít bezpečně, využijte STOBlife, podpůrný online program STOBu pro lidi užívající léky na hubnutí. V českém prostředí jde o jedinečný projekt, který propojuje odborné vedení nutričních terapeutů, lékařů, cvičitelů a psychologů se skupinovou podporou a sdílením zkušeností lidí, kteří procházejí podobnou cestou. Účastníci získávají nejen praktické informace, ale také dlouhodobou motivaci a zázemí, které jim pomáhá zvládnout změnu životního stylu a udržet dosažené výsledky. Více zde: https://www.stobklub.cz/stoblife-leky/

Zdroj: Autorský článek, Iva Málková, STOB, Katarína Jirková