Z jachtařky vinařkou: Víno vyžaduje práci a trpělivost, říká Lenka Vydra Šmídová

Většina čtenářek si vás vybaví jako jedinou českou držitelku olympijské medaile v jachtingu. Jak se stalo, že jste závodění vyměnila za vinařství Jabloňka v Praze Troji?

Nebyl to přímý přesun z jachty do vinařství. Z profesionálního sportu jsem naskočila spíše do partnerského vztahu a mateřství. Proto jsme s manželem hledali krásné místo k bydlení a někdy kolem roku 2007 jsme objevili na prodej zámeček Jabloňka. Po několikaletém obývání squattery a bezdomovci byl však ve zuboženém stavu. Pozemek byl zarostlý, ale výhled napovídal, že to jednou bude jedinečné místo nejen k bydlení.

To zřejmě vyžadovalo hodně fantazie i odvahy…

Rekonstrukce Jabloňky byla těžká i finančně náročná, navíc pod dohledem památkářů. Nakonec jsme se ale na jaře roku 2011 do zrekonstruovaného zámečku přestěhovali a začali s čištěním zahrady. Stejně jako dům bylo zanedbané i jeho okolí. Na západ od zámečku jsme při likvidaci náletových dřevin narazili na kamenné terasy, které v minulosti sloužily jako vinice. To byl impuls zkusit je znovu zpevnit a osázet vinnou révou. A tak jsme v letech 2013 a 2014 začali sázet první sazenice. Z panenské úrody jsme vyprodukovali velmi slušné víno, což nám dodalo chuť pustit se do další práce.

Tušili jste už tehdy, že chcete být skutečným vinařstvím?

Prvních tři sta hlav vinné révy jsme vysázeli spíš na okrasu. Byla to taková zkouška. Tři roky, než sazenice zakořenily, jsem je zalévala ručně a vstávala v pět ráno. Dnes máme na vinici sedm a půl tisíc hlav a vodu jim dodává kapénková závlaha.

Platí podle vás dávné tvrzení, že ve víně je pravda?

Určitě. Při pití vína se často ztrácejí zábrany a říká se i nepříjemná pravda… Pravda také je, že k vypěstování kvalitního vína potřebujete hodně práce, umu, lásky a trpělivosti. Při každoroční sklizni vína zveme na pomoc přátele a pravdou je, že chodí pomáhat jen ti nejopravdovější…

Bílé, nebo červené?

Za mě osobně určitě bílé víno. Z našich tří odrůd mají dvě v názvu „červené“, ale produkujeme jen bílé, myslím, že pro náš terroir je to ideální skladba.

Jdou vůbec sport a víno dohromady?

Jistě, celá naše rodina celoročně sportuje. Mezi vinicí máme tenisový kurt, ve skladu/garáži ping-pong, dcery jezdí na koních, bohudíky ne po našich vinicích, hrají tenis a volejbal, syn hraje hokej a všichni společně v zimě lyžujeme… Sport jde stranou, jen když vinařství potřebuje všechny ruce v době vyvazování nebo při již zmiňovaném sběru hroznů.

Kde vidíte své vinařství za deset let?

Ambice máme vysoké. S manželem se oba snažíme dělat všechny životní činnosti, jak nejlépe dovedeme, a tak se i naše víno vylepšuje tím, jak kořeny révy prorůstají do hloubi Černé skály a jak se stále více učíme o vinařství i o symbióze s přírodou. Je to pro nás velká výzva, ale zároveň velká radost. Věřím, že se „rýňák z Jabloňky“ stane ikonou pražského vinařství, že se bude nabízet v mnoha restauracích, i těch s výhledem na Černý kopec v pražské Troji, a že someliéři budou vyprávět náš příběh a ukazovat na zámeček Jabloňka, kolem něhož se vinařství rozprostírá.

Být vinařkou je do určité míry řehole. Dokážete jako bývalá vrcholová sportovkyně odpočívat? Jak vypadá vaše neděle s rodinou?

I když jsem se sportem profesionálně skončila před patnácti lety, stále mě nabíjí a mám díky němu chuť do tvůrčí práce. A naše obvyklá neděle? Ráno vyrážím s dcerami na koně, kde si užívám dlouhé procházky lesem s naším pejskem, což mě neuvěřitelně nabíjí energií. Doma si dáme lehký oběd, třeba polévku s chlebem, a odpoledne s dětmi a rodinou mé kamarádky vyrážíme na výlety. Máme rádi například přívoz z Troji přes Vltavu do Šárky. Po návratu nás čekají školní povinnosti a pak honem do postele.

Článek vyšel v časopisu Marianne, redakčně upraveno